Co předcházelo 22. únoru 1943

   

Od 10. února 1943 do 13. února 1943 je por. František Munzar na návštěvě u Kašparů v Dobrušce. Po návratu do Prahy je13. března večer zatčen gestapem. 

František Munzar je představitel odbojovéskupiny Obrany národa v Praze. Pan Tomáš Kašpar v knize -  Výkřik ze zapomnění, dokládá, že odbojová organizace por. Františka Munzara a organizace št. kpt. Albína Sládka spolu spolupracovaly a že spojovacém článkem mezi nimi byl pan št. rtm. letectva Bohuslav Kašpar. 

 

 

Odbojová skupina por. Františka Munzara

Por. Františka Munzara se svojí organizací spolupracoval s:

  1.  Odbojovou organizací, kterou vedl npor. Albín Sládek.
  2. Odbojovou organizací npor. Matějovského a Pavla Vančury, kteří spolupracovali s Dr. Valentou a Dr. Rudolfem Marešem, kteří jsou sekretáři organizace YMCA ( Young Men´s Christian Association - křesťanské sdružení mladých mužů – nejstarší a největší mládežnická organizace ) a kteří byli ve spojení s docentem Vladimírem Krajinou.

Por. František Munzar měl napojení na vysílačku s krycím označením Vančura, do jejichž relací předával i zprávy, které byly získány od odbojářů z odbojové organizace vedené npor. Albínem Sládkem. V rámci společné odbojové činnosti byly obstarávány náhradní díly pro vysílačku, falešné průkazy totožnosti, příprava úkrytů pro gestapem hledané osoby a úkrytů pro agenty vyslané z Velké Británie - št. rtm. letectva Bohuslav Kašpar například připravoval v Dobrušce úkryt pro parašutisty, poskytování finanční výpomoci mezi čelnými představiteli těchto odbojových organizací.

V této souvislosti je nutné zmínit i telegram, který je 2. Března 1943 odeslán z Řídící úřadovny gestapa Praha K.H. Frankovi, v tomto telegramu je uvedeno:

„ …úkolem dalších důvěrných osob, bylo zorganizovat sběrnou síť pro parašutisty, kteří byli v souvislosti s anglosaskou ofenzivou očekáváni začátkem léta. Nejdříve úkryty měly sloužit jako ilegální pro Sládka a Říčaře.“

 

Na rozkrytí odbojové skupiny por. Františka Munzara pracuje i Klaus Winkler - úředník referátu II MB - exekutiva, pravicové hnutí odporu - Řídící úřadovna gestapa Praha, stejný Winkler, který v únoru 1943 přijel na hradecké gestapo a vedl první etepu likvidace odboje v severovýchodních Čechách - akci zaměřenou na rozbití odbojové organizace Obrana národa - Jitřenka.

Gestapem jsou použiti na rozkrytí odbojové skupiny vedené por. Františkem Munzarem i konfidenti:

  1. Hanka Jaroslav konfident  gestapa
  2. Seibert Bohumil konfident  gestapa
      po válce pracuje pro StB
  3. Schilf Jan konfident  gestapa
  4. Veselý Josef konfident  gestapa
      po válce funkcionář KSČ
  5. Zahradnický Vratislav konfident  gestapa
  6. Zitta Antonín konfident  gestapa

Tito konfidenti jsou využíváni například ke sledování por. Františka Munzara a jeho spolupracovníků, dá se předpokládat, že některý z těchto konfidentů mohl sledovat por. Františka Munzara při jeho návštěvě v Dobrušce ...

 

 

 

Likvidace nekomunistického odboje

První etapa likvidace odbojového hnutí v severovýchodních Čechách je zaměřena na likvidyci nekomunistického odboje.

   V článku - Tajnosti hradeckého gestapa ( VI. pokračování - příloha Svobodného slova, r.v. 1947 ) je uvedeno:  

„ V únoru 1943 přijel na hradecké gestapo z pražského ústředí gestapa komisař Winkler [2]. Odešel k Schäfrovi [3] a prohlásil, že má rozkaz od komis. Fuchse [1] zneškodnit v hradeckém okrese ilegální organizaci, kterou vede nadporučík Sládek a bývalý železničář Říčař.“

[1] Adolf Fuchs : 

Vedoucí referátu IV 1B - Adolf Fuchs- vedoucí referátu IV 1B - pátrání a boj s nepřítelem, pravicové hnutí odporu - Řídící úřadovna gestapa Praha

Adolf Fuchs nebyl za své zločiny nikdy souzen, v poklidiu se dožil vysokého věku v bývalé NSR )

[2] Klaus Winkler :

Úředník referátu II MB - exekutiva, pravicové hnutí odporu - Řídící úřadovna gestapa Praha 

( "hezounek" se sadistickými sklony )

[3] Fritz Schäffer : 

Vedoucí referátu IV-2 - pátrání a boj s nepřítelem - obrana a boj proti sabotážím, ilegálnímu držení zbraní - Venkovská služebna gestapa Hradec Králové

 

 

 

Likvidace komunistického odboje

Druhou etapu - likvidaci komunistického odboje vede Komisař Hainz Jantur - vedoucí referátu II A - exekutiva, komunismus, marxismus, levicová hnutí odporu, navrátilci z SSSR a Španělska - Řídící úřadovna gestapa Praha, který  přímo řídí i činnost konfidenta Farského.

V publikaci "Živého mne nedostanou!" Jan Brunclík na straně 23, v souvislosti s vraždou št. kpt, Albína Sládka a zatýkáním jeho nejbližších spolupracovníků, které v důsledku vedlo k lihvidaci části odbojové organizace Obrana národa - Jitřenka uvádí: 

 

" ... Nejpravděpodobnější však je, že to byla kriminalistická rutina ve spojení s činností konfidentů a zrádců. V této souvislosti se občas vyskytuje i jméno pozdějšího konfidenta Vladimíra Farského. Jeho působení na Královéhradecku není ještě plně vysvětleno. ..."
 

V něčem má Jan Brunclík pravdu, gestapáci byli opravdu zdatní kriminalisté, pro které, na rozdíl od některých historiků, nebyl problém nejen z různých zdrojů získávat informace, ale tyto informace dokázali i analyzovat a na základě této analýzy stanovovali varianty dalšího postupu.

 

Událostem, které předcházaly zásahu gastapa proti odbojové organizaci Obrana národa - Jitřenka, se věnuji na stránce: Fakta

 

Pondělí 22. února 1943

Komisař Klaus Winkler si až do poslední chvíle nechává pro sebe adresu, na které v Dobrušce bude provedeno zatýkání. Královéhradeckým gestapákům ji oznamuje, až když dorazí do Dobrušky.
Pro královéhradecké gestapáky je velkou potupou, že nebyli schopni vypátrat npor. Albína Sládka, který žije v ilegalitšě přes tři roky a rozbít jím vedenou odbojovou organizaci. I to ukazuje na skutečnost, že odbojáři v těchto odbojových organizacích a v jednotlivých skupinách, které je tvořily důsledně dodržovali pravidla konspirace.
 
1.
V podvečer vpadli gestapáci Schäffer, Hardke, Fibinger, vedení komisařem Klausem Winklerem do bytu manželů Kašparových v Dobrušce. 
Doma byla paní Kašparová s desetiletým synem Tomášem. Pan Bohuslav Kašpar byl v restauraci na náměstí, kam si pro něho dva gestapáci za doprovodu jeho synka došli. Mezitím provedl Winkler a pravděpodobně Schäffer zevrubnou prohlídku u Kašparů v bytě, při níž nalezl to co hledal, fotografii por. Františka Munzara.
Před tím, než byli zatčení manželé Kašparovi odvezeni gestapem se shodou okolností u nich doma zastavil bratr pana Bohuslava Kašpara, pan Jaroslav, kterému gestapo dovolilo, aby se postaral o syna manželů Kašparových, Tomáše.
Gestapáci odvezli pana Bohuslava Kašpara a jeho manželku paní Jolanu Kašparovou na služebnu gestapa do hradce Králové, kde byli okamžitě podrobeni krutému výslechu.
2. V Dobrušce je gestapem dále zatčen Antonín Štercl.
3. V Hradci Králové zatýká gestapo mjr. Branku.
 
 

Úterý 23. února 1943

 

RÁNO 


Časně ráno - mezi 4. až 6. hodinou ranní
1. Časně ráno je pan Bohuslav Kašpar odvezen k výslechům na Řídící úřadovnu gestapa do Prahy.
2.

Časně ráno odchází št. kpt. Albín Sládek, který přespal v hájovně u manželů Kašparových v noci z 22. února 1943 na 23. února 1943 ( "Živého mne nedostanou“ – Jan Brunclík, str. 21 ),  do Záhornice k panu Ladislavu Bašemu. 

Kolem sedné hodiny ranní 26.2.1943 vpadlo gestapo v Záhornici k panu Ladislavu Bašemu. Tak to vypověděl přímý účastník pan Ladislav Chudý - Opočenské noviny 7/2013, str.5. 

Z hájovny, od manželů Kašparových je to do Záhornice cca 13 km. Rychlou chůzí by cesta trvala přibližně 3,5 hodiny.  

Št. kpt. Albín Sládek by tak do Záhornice přišel nejdříve v 7 hodin a 30 minut, nejpozději v 9 hodin 30 minut. 

Je tak velmi pravděpodobné, že št. kpt. Albín Sládek mohl mít informace o zásahu gestapa v Záhornici u pana Bašeho, které osobně získal při cestě do Záhornice a/nebo  přímo v Záhornici, kam údajně šel a/nebo jí, na cestě k panu Josefu Cimrovi do Chábor, procházel.

Na str. 30 publikace Živého mne nedostanou“ – Jan Brunclík, je uvedeno: 

 

"... Ze Záhornice od paní Bašové přišel A. Sládek 23.2.1943 k Josefu Cimrovi do Chábor.  ... spal zde i z 23. na 24., kdy přišel jak říkal ze Záhornice od pana Bašeho. Řekl, že do Záhornice se nemůže vrátit, protože je sledován a cestou potkal gestapo, které jelo do Záhornice. ... "  

 

Podle pana Ladislava Chudého zatýká gestapo ráno 23.2.1943 pana Ladislava Bašeho, který ukrýval a živil npor. Albína Sládka a další odbojáře, jeho manželku Annu Bašovou, nemocnou maminku pana Bašeho a jeho nevlastního bratra pana Josefa Šmída. ( poznámka: zde je rozpor mezi tvrzením přímého účastníka dění v Záhornici a popisem tohoto dění v publikaci J. Brunclíka - "Živého mne nedostanou")


Ráno - mezi 6. až 8. hodinou ranní
1.

Ráno gestapáci zatýkají paní Annu Říčařovou v jejím bytě, v Plotišti nad Labem. 

Miroslav Říčař, syn paní Říčařové a pana Bohumila Říčaře, zatčen nebyl, i když z popisu události se dá usuzovat, že zatčení své matky byl přítomen. 

Zatčen nebyl ani bratr paní Říčařové, pan Josef Dubec z Plotiště nad Labem, který byl spolu s panem Miroslavem Říčařem členem ilegální KSČ a ktrerý spolu s ním spolupracoval s tajemníkem ilegální KSČ Josefem Formánkem, s Bohumilem Říčařem a byl velmi pravděpodobně ve spojení s konfidentem gestapa Vladimírem Farským.

● J. Brandejs ve spisku Oběti z petrovické hájenky; r.v. 1978,  k tomu na str. 6 uvádí:

„... Osudného dne 23.2.1943 zatklo gestapo hned ráno v Plotištích Mirkovu maminku. Mirek na něhož gestapo čekalo se již domů nevrátil. Podal zprávu odbojářům na hradeckém nádraží a odpoledne odjel do Týniště. ..." 

V publikaci: Živého mne nedostanou – Jan Brunclík; r.v. 2008; str. 25, uvádí: 

„ Po zatčení své matky odešel syn Miroslav Říčař na dráhu, kde o celé věci informoval další spolupracovníky. Po poradě bylo rozhodnuto, aby jel do Petrovic otce varovat.

● V publikaci: Vy padlí... Vám budiž věčná čest a sláva! – Jan Brunclíki, Jaroslava Pospíšilová, František Vašek; r.v. 2013; str. 159, v medailonku pana Miroslava Říčaře je zase uvedeno:    

„... Když gestapo 23.2.1943 začalo velkou akci proti příslušníkům odboje v severovýchodních Čechách, při níž byla zatčena jeho matka, podařilo se mu duchapřítomně ukrýt cyklostyl, psací stroj a letáky ..."

2. Ráno se gestapáci na týnišťském polesí vyptávají na lesního dělníka Václava - s touto informací pracoval i pan Vilém Kejzlar, považoval ji za pravdivou
Je pravděpodobné, že to byli gestapáci z komanda, které provedlo kolem sedmé hodiny ráno zásah v Záhornici.

  • Z Týniště nad Orlicí je to do Záhornice autem cca 20 minut
  • Do Záhornice lze jet z Hradce Králové buď přes:
  1. Třebechovice pod Orebem, Přepychy
  2. Třebechovice pod Orebem, Petrovice nad Orlicí, Týniště nad Orlicí, Křivice, Přepychy
  3. Obě trasy jsou přibližně stejně dlouhé
   
Brzi ráno nemohli gestapáci předjímat, že před polednem 23.2.1943 získají v Dobrušce rozhodující informace, které je dovedou ke ztotožnění lesního dělníka Václava s hajným Václavem Kašparem

Gestapák Hanke u MLS v Hradci Králové uvedl: 

" Druhý den ráno (poznámka - 23. února 1943) se jelo opět do Dobrušky a Schäffer s Winklerem, který celý případ řídil, zatkli obuvníka Šrůtka. Já sám jsem dostal rozkaz, abych zatkl radioobchodníka Voltra na náměstí v Dobrušce. Když jsem se vrátil, slyšel jsem, že  Schäffer, Winkler a ještě několik našich úředníků jsou na náměstí v hotelu a vyslýchají tam známým způsobem v hotelovém pokoji Šrůtka ... Trvalo asi dvě hodiny, než se jelo zpátky do Hradce Králové. Již na cestě jsem se dozvěděl, že úkryt Sládka a Říčaře je v nějaké hájence v Petrovicích. Po odevzdání Šrůtka a radioobchodníka ve vězení se jelo do Petrovic k hajnému Kašparovi."

( Václav Hanke - vlastním jménem Boháč - je od února 1938 policejním praporčíkem v Hradci Králové, ke gestapu přešel na vlastní žádost a od května 1942 je na venkovské služebně v Hradci Králové sekretářem v oddělení pro boj s parašutisty a partyzány ) 

 

Pan Miroslav Říčař se ráno, s největší pravděpodobností ze svého bydliště v Plotišti nad Labem, kde byl přítomen zatčení své matky, přemisťuje na královéhradecké hlavní nádraží. 

  • Cesta z bydliště na nádraží trvala Miroslavu říčařovi maximálně hodinu, denně tuto cestu absolvoval na vlak do Pardubic, kde studoval. 
  • Aby dorazil do škola včas, musel vyjet z Hlavního nádraží Hradec Králové nejpozději krátce po sedmé hodině.
  • Pokud byl přítomen zatčení své matky gestapem, pak na Hlavní nádraží v Hradci Králové dorazil kolem osmé hodiny ranní.

Pan Miroslav Říčař jde na nádraží za soudruhem Rydlem - člen odbojové organizace Nádraží, která je napojena na pana Bohumila Říčaře Tragédie petrovické hájenky, (LK) . Je možné, že od konce října 1942 zajišťuje nejen spolupráci mezi skupinou Nádraží a Bohumilem Říčařem jeho syn a švagr - Miroslav Říčař a Josef Dubec, kteří v té době byli Josefem Formánkem - krajským tajemníkem ilegální KSČ přijati do strany a dostali mimo jiné za úkol organizovat odboj v místě svého bydliště. 

Na hlavním nádraží v Hradci Králové je pan Miroslav Říčař až do devatenácté hodiny, kdy odjíždí vlakem do Týniště nad Orlicí, aby varoval manžele Kašparovi a případně i svého otce, bude li přítomen ( viz. Tragédie petrovické hájenky, (LK) a Oběti z petrovické hájenky, J. Brandejs ), před zatčením.

Vezmeme li v potaz výpověď pana Josefa Dubce, která je sepsána 10. března 1943 ( viz. níže ), pak zde máme důvod, pro který je opodstatněné najít kontakt, který zná vlastence, kteří Bohumila Říčaře ukrývají na týnišťsku. Je zde důvod, proč tyto vlastence varovat.

 V protokolu, který byl na gestapu v Hradci králové sepsán dne 10. března 1943 s panem Josefem Dubcem je uvedeno: 

... V srpnu 1940, můj švagr, strojvedoucí BMB (protektorátní dráhy), Bohumil Říčař byl zatčen protektorátní policií pro podezření, že měl plánovat krádež cukru ze železničního vagónu. Po několika dnech byl propuštěn z vězení. Poté, co byl můj švagr několik dní doma, spěšně, bez jakékoliv zprávy zmizel, nic neřekl jeho manželce ani dětem. Má sestra utrpěla nervové zhroucení, já jsem se snažil zjistit, jestli měl důvod na odchod nebo ho mám přimět k návratu. Mojí sestře se podařilo dostat ke spokojení na něj. Od ní jsem se dozvěděl i místo pobytu, že je v myslivně v Petrovicích, nedaleko Třebechovic. Vzhledem k tomu o rodině hajného já nic nevím. Z mé vlastní vůle jsem, asi  měsíc po jeho útěku,  jel na kole k hájovně. Poté, co jsem přijel, za malou chvíli, jsem se s ním, na tomto místě, setkal. Navzdory přesvědčování se mi ho nepodařilo přimět k návratu.

Požádal mě, abych mu přinesl spodní prádlo, peníze a cigarety. Z tohoto důvodu byla mezi mnou a jím dohodnuto na stejném místě druhé setkání za 6 týdnů. Na tuto schůzku jsem mu přinesl požadované věci a dal mu z mých vlastních úspor peníze, nevím přesně kolik to bylo. Myslím si, že to bylo 100 korun. I tentokrát jsem se snažil svého švagra, ale bez úspěchu, přesvědčit k návratu zpět. Když jsme se loučili, projevil zájem vidět svého syna. Měl jsem ho přivést na naše třetí setkání. 

I toto setkání se konalo v blízkosti hájovny. Co můj švagr mluvit se s mým synovcem, já nevím. Nechal jsem je oba samotné. V samotné hájovně, tedy u hajného, jehož jméno mi není známé a na něž jsem ptal asi 3-krát, jsme ani nyní  a ani při následujících schůzkách nebyli. Všechny schůzky také sloužily k předání spodního prádla, oblečení, potravin, tabákových výrobků, a peněžních částek. Na všech těchto schůzkách mne doprovázel můj synovec.

Celkově jsem byl u hájovny 6 krát, kde jsem mluvil se svým švagrem.

Na posledním setkání mi sám řekl, že je nutné najít nové místo k setkávání. Navrhl mi Josefof   .... . Tam  jsem přišel 2 krát za ním. Naposledy to bylo přesně před rokem ...."

 

  • Výpovědi pana Josefa Dubce i výpis z výpovědi pana Josefa Formánka potvrzují tvrzení paní Jiřiny Malcové - rozené Kašparové, že pan Miroslav Říčař do hájovny, kde se svými rodiči bydlela, za Bohumilem Říčařem nechodil.
  • Z výpovědi pana Josefa Dubce je více než zřejmé, že se pan Václav Kašpar, ani paní Růžena Kašparová, ani pan Václav Zeman těchto jejich schůzek neúčastnili. Josef Dubec uvádí, že neznal žádné jméno lidí, u nichž se Bohumil Říčař ukrýval, nikde se v částech výpovědi, kde popisuje činnost pana Miroslava Říčaře nezmiňuje ani o tom, že by Miroalav Říčař měl znát jména osob u nichž se jeho otec ukrývá.
  • Skutečnosti uvedené ve výpisu z výpovědi Josefa Formánka, který byl pořízena na gestapu v Hradci Králové 4. 7. 1943, dokazují, že Josef Formánek věděl o tom, že se Bohumil Říčař ukrývá i na Týnišťsku, kam za ním na schůzku s ním, jeho synem Miroslavem Říčařem a švagrem Josefem Dubcem minimálně jednou přijel. Věděl i o tom, že paní Říčařová vyvinula enormní úsilí při odchodu jejího manžela do ilegality, aby ho přiměla přijít zpět a při té příležitosti získala některé informace o místě jeho pobytu na Týnišťsku. Byly tyto skutečnost známy i konfidentu Farskému, blízkému spolupracovníkovi Josefa Formánka a Bohumila Říčaře? 
  • Souvisí výrok paní Jiřiny Malcové - rozené Kašparové: 

„Miroslav Říčař k nám nechodil, nikdy u nás nebyl, NEMĚL TU CO DĚLAT!"

  • , se sdělením, v němž pan Bohumil Říčař oznamuje panu Josefu Dubcovi, že musí najít jiné místo na jejich schůzky ? ....

Opravdu se gestapu nepodařilo Miroslava Říčaře v jeho bydlišti zatknout, jak se snaží tvrdit J. Brandejs ve spisku Oběti z petrovické hájenky  a nebo to, že pan Miroslav Říčař zatčen nebyl, bylo součástí kruté hry, kterou gestapáci s Miroslavem Říčařem, za přispění konfidenta  dne 23. února 1943, rozehráli?

  1. Jiří Kolouch v publikaci Z historie nekomunistického odboje v Hradci Králové  uvádí, že konfident Farský se podílel i na zjištění informací, které vedly k zatčení paní Žofie Šnajdrové a Inky Slezákové. Tyto ženy zajišťovaly spojení odbojářů v Hradci Králové s manželi Kašparovými a pracovníky odboje, kteří se u nich skrývali.
  2. Konfident Farský rozpracovával bratra Anny Říčařové, strýce Miroslava Říčaře, Josefa Dubce z Plotiště nad Labem, který byl ve spojení s Josefem Formánkem a Bohumilem Říčařem. Josef Dubec měl pravděpodobně spojení s Bohumilem Říčařem na Týnišťsko. Je pravděpodobné, že Josef Dubec měl povědomí o tom, že Bohumil Říčař v únoru 1943 na Týnišťsku je. Je pravděpodobné, že toto povědomí měl i Josef Formánek, kterého byl konfident Farský blízkým spolupracovníkem. 
  3. Ve výpisu z výpovědi Josefa Formánka, ktrý byl pořízen na gestapu v Hradci Králové 4. 7. 1943, je uvedeno, že Bohumil Říčař zprostředkoval setkání Josefa Formáneka s jeho synem Miroslavem Říčařem a jeho švagrem Josefem Dubcem v blízkosti hájovny v Týništi. Bohumil Říčař se tohoto setkání účastnil. Dále je v tomto výpisu uvedeno, že na tomto setkání předal Miroslavu Říčařovi a Josefu Dubcovi ilegájní tiskoviny a letáky, převzal od nich členské příspěvky - v průměru 150 až 180 K a pověři Josefa Dubce vedením okresní ilegální organizace KSČ v Hradci Králové. 
  4. Ve výpovědi sepsané 10. března 1943 na gestapu v Hradci Králové pan Josef Dubec vypovídá o psychické labilitě paní Anny Říčařové.
  5. Maximálně po pěti hodinách, co se pan Miroslav Říčař přemístil na královéhradecké nádraží, kde čeká, je gestapo schopno ztotožnit hajného Václava Kašpara s lesním dělníkem Václavem. Ranní akce v Dobrušce přinesla gestapu cenné informace.

I přesto, že gestapo již kolem poledne 23. 2.1943 zná adresu obydlí, kde se ukrýval pan Bohumil Říčař, št. kpt. Albím Sládek, pokračuje v kruté hře, jejímž hlavním aktérem je Miroslav Říčař. Je pravděpodobné, že gestapo díky této hře získává i další informace. Informace, které vedly například k zatčení paní Žofie Šnajdrové - Jitřenky a Anny Slezákové - Inky, 25. února 1943. Je velice pravděpodobné, že tato hra má postytnout i krytí konfidentovi, který se jí účastní

 

●  O tom jak probíhal výslech zatčeného pod vedením sadistické zrůdy - gestapáka Winklera, který je prováděn známým způsobem, se můžete seznámit ve výpovědi pana pplk. Josefa Munzara, bratra por. Františka Munzara, kterou učinil po válce:

 

"Dne 13. února 1943 jsem byl předveden do Ptschova paláce, kde již gestapák Winkler nemilostdně tloukl klacky mého bratra (poznámka. por. Františka Munzara) a redaktorku elišku Valentovou. Stál jsem na chodběpřed pootevřenými dveřmi, mohl jsem slyšet výkřiky bolesti mého bratra. Dále jsem slyšel ženský hlas, byla to valentová. Vzhledem k tomu, že to bylo pozdě v noci nevzal mne Winkler k výslechu, byl oblečen v jezdeckých kalhotách a botách,  přes prsa na řemeni mu visela pistole, zeptal se mne zda jsem slyšel křičet bratra a že budu mluvit, dal mi facku a nařídil, aby mě odvezli na Pankrác. Za týden si pro mne osobně přijel. Dal mi pouta a odvezl mne do Petschkova paláce. Slyšel jsem přes kancelář jak bratr bolestí křičí a nechal mne před kanceláří, pak mne zavedl do jiné místnosti kde byli ještě čtyři gestapáci. Winkler mne osobně tloukl šavlí, pak nějakými klacky, řemenem a holí do páté hodiny ranní a jemu pomáhal ještě jeden z gestapáků. Aby mne mohli tlouci, převrátili mě se spoutanými pažemi,prsa na stůl, jeden mne držel za ruce a Winkler a další mne tloukli tloukli do zad a na zadek takovým způsobem, že mi způsobili těžká zranění, jehož viditelné známky nesu dodnes, mám jizvy velikosti dlaně.Při této exekuci mne vyslýchal a donucoval výhružkami, abych se doznal. K ránu jsem byl odvlečen do sklepení  Petschkova paláce a zde mě Winkler poléval proudem studené a vařící vody.Při tom se na chodbě vymočil a udělal velkou potřebu a já jsem byl přinucen rukama ji uklidit, při tom vyhrožoval, když to neuklidím, že mne donutí výkaly sníst! 

Pak jsem byl odvezen na Pankrác a hozen do cely. V průběhu měsíce mne vyslýchali 8 až 9 krát, takže zhnisané rány se nemohly ani zahojit. Při výslechu jsem viděl bratra svázaného do kozelce jako já, zranění měl stejné, nemohli jsme pod pohrůžkou spolu mluvit, bratru při výslech dávali lápis (poznámka - dusičnan stříbrný, používá se na odleptání bradavic) na přirození. Výslechy byly nevýslovně sadistické . ..."

(Zdroj: Historický kaleidoskop 1/2013; Bohuslav Kašpar, rakousko-uherský pilot a čs. štábní rotmistr  letectva, str. 38 – 39)

 

●  Gestapem zatčené ženy na tom při výsleších nebyly lépe.

Já se mohu na základě indicií, které naznačují krutosti gestapáků k zatčeným ženám, jen domnívat, jakých zrůdností tito „nadlidé“ byli schopni.

Pan Tomáš Kašpar má v této souvislosti ucelenější pohled nežli já.

V knize  - Výkřik ze zapomnění, pan Tomáš Kašpar uvádí, že fotograf a daktyloskop královéhradecké služebny gestapa Alfred Jeschek  si po skončení vyšetřování  pana Bohuslava Kašpara  vyžádal jako svého pomocníka do fotolaboratoře.

Alfréd Jaschek  panu Kašparovi umožnil setkávání s jeho bratrem Jaroslavem, který se díky tomu dozvěděl mnoho cenných informací a od pana Bohuslava Kašpara a mimo jiné převzal i fotografie gestapáků a personálu královéhradecké venkovské služebny gestapa. Fotografie po osvobození byly využity Mimořádným lidovým soudem v Hradci Králové. 

Pan Tomáš Kašpar v této souvislosti uvádí:

"O tom, že paní Jolana Kašparová byla vystavena surovostem gestapa, vypovídal sám gestapák Václav Hanke: 

„… sdělila mi druhý den po výslechu, že byla stlučena, aby z ní bylo vynuceno doznání. Stopy, po tlučení na obličeji jsem viděl".

 

"Bylo by naivní si myslet, že můj otec, když ho mučili a zejména pak, když mu přivezli na vozíčku surově zbitou a pohybu neschopnou manželku, mlčel a že na otázky gestapáků určitým způsobem neodpovídal …"

"Dále cituji z výpovědi spoluvězně Bohuslava Čtvrtečky:"

“… Při výslech byl Kašpar hodně zbit. Dobeš z Přerova …“."

 

Velmi si vážím otevřenosti pana Tomáše Kašpara. Já se s jeho slovy plně ztotožňuji.

Nebylo náhodou, že si za záminkou návštěvy pana Václava Kašpara gestapo na služebnu do Hradce Králové  pozvalo sestru pana Václava Kašpara, paní Boženu Lochmanovou s jejím v té době desetiletým synkem Jirkou a třináctiletou dcerou manželů Kašparových Jiřinkou, o kterou se paní Božena Lochmanová po zatčení jejich rodičů starala.

Nebylo náhodou, že obě děti musely zůstat před budovou gestapa a paní Božena Lochmanová byla ozbrojenými příslušníky SS odvedena do budovy, kde se nesetkala se svým bratrem ani švagrovou, ale za střežení ozbrojenými SS-many stála čelem proti zdi několik hodin v jedné z místností budovy královéhradeckého gestapa.

Ani já nejsem naivní, gestapáci neměli slitování v ničem a s nikým  …

 

 

ODPOLEDNE:

1.

Jeden z Týnišťských četníků vypověděl, že mezi dvanáctou a třináctou hodinou nařizuje úřadovna gestapa týnišťské četnické stanici součinnost při akci, kterou povedou pracovníci gestapa a předává úkoly k zajištění součinnosti, kdy požaduje vyčlenit dva četníky, kteří budou gestapu k dispozici. 

Tuto informaci získal pan Vilém Kejzlar od týnišťského četníka, který uvedl, že osobně tento hovor přijal a po té, že sedl na služební kolo a jel varovat hajného Kašpara. Já jsem se od pana Kejzlara tuto informaci dozvěděl v roce 1973, při jedné z návštěv, kdy jsem k němu do Žďáru nad Orlicí doprovázel maminku. 

Informace, kterou získal pan Vilém Kejzlar od bývalého týnišťského četníka má reálný základ, ale není zcela pravdivá, na což pana Kejzlara upozornila i moje maminka, která panu Kejzlarovi sdělila, že ani v poledne, po poledni a až do příjezdu gestapa u nich v hájovně žádný četník ten den nebyl natož někdo, kdo by je před zásahem gestapa varoval.

 

V srpnu 2017 jsem obdržel email od kurátora sbírkových fondů Městského muzea Žamnerk Mgr. Lukáše Mazúcha.
Díky Mgr. Lukáši Mazúchovi jsem mohl nahlédnout do Staniční služební knihy četnické stanice Týniště nad Orlicí, kde je zaznamenáno, kde konkrétní týnišťští četnici dne 23.2.1943 v oblasti působnosti této četnické stanice prováděli svoji službu.

  • Ve 13 hodin opravdu odjíždí četník Hubálek na plánovanou hlídku a vyráží s největší pravděpodobností i směrem na Velké Petrovice, body 350 až 393 s největší pravděpodobností leží v oboře, některý z nich s velkou pravděpodobností i v blízkosti Hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích, kolem které četník Hubálek velmi pravděpodobně vedl své kolo ( z času, ktrý je plánován na hlídku, která je vybavena kolem, je patrné, že hlídky byla absolvována četníkem převážně pěšky a četník kolo většinou jen vedl, nejel na něm ) 
  • Četník Hubálek je cca v 17:20 odvelen velitelem četnické stanice v Týništi nad Orlicí Čermákem, na příkaz gestapa, ke střežení hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích.
2. Gestapo vtrhlo do hájovny ve Velkých Petrovicích kolem sedmnácté hodiny, byla provedena zevrubná, ale rychlá prohlídka hájovny a jejího okolí
3. Gestapo zatýká pana Václava Kašpara, paní Růženu Kašparovou a pana Václava Zemana v hájovně ve Velkých petrovicích  (část obce Petrovice nad Orlicí) , č.p. 60
4. Gestapo předává hájovnu ve Velkých petrovicích  (část obce Petrovice nad Orlicí), č.p. 60 a její blízké okolí ke střežení týnišťským četníkům a hájovnu  přd osmnnáctou hodinou, třicátou minutou opouští

 

 

VEČER:

Po devatenácté hodině odjíždí pan Miroslav Říčař vlakem z hlavního nádraží v Hradci Králové do Týniště nad Orlicí. Od týnišťského nádraží jde 2,5 km potmě, lesem k hájovně, kde nikdy předtím nebyl.

Skutečnost, že pan Miroslav Říčař nedocházel za svým otcem do hájovny ve Velkých petrovicích (část obce Petrovice nad Orlicí) č.p. 60 a že v hájovně u manželů Kašparových nikdy pan Miroslav Říčař nebyl, uvedla ve svých výpovědích přímá účastnice dění v hájovně u manželů Kašparových, dcera manželů Kašparových - paní Jiřina Malcová, roz. Kašparová.

Z fotografie, která ukazuje jak vypadalo okolí a vlastní hájovna manželů Kašparových, je jednoznačně vidět, že kolem plotu nebyly žádné náletové dřeviny, tak jak je tomu dnes. 

Náletové dřeviny nebyly také v blízkosti trati - Hradec Králové - Týniště nad Orlicí, na levé straně cesty k hájovně - viz. fotografie. 

Z fotografie je více než zřejmé, že strážmistr Radil musel vidět příchozího, o kterém píše v zápisu ve Staniční knize četnické stanice Týniště n.O., který dle jeho výpovědi přišel k hájovně kolem 18:45 hodin, tedy na konci nautického soumraku a začátku astronomického soumraku, že musel vidět jak zhruba vypadá a kterým směrem utekl ...

Plot, který začíná na pravé straně fotografie je vzdálen od branky minimálně 50 metrů. Fotografie zachycuje místo kde došlo ke střelnému zranění Miroslavy Říčaře, kterému podlehl, místo, kde ležel, kde byl údajně nalezen.

 

 

POZDĚ VEČER:

1.

Po dvacáté hodině přišel k hájovně ve Velkých Petrovicích pan Miroslav Říčař. 

V této souvislosti paní Jiřina Malcová – rozená Kašparová uvedla: 

"Ozval se křik: „ Hajný Kašpare“,  po chvíli: „Hajný Václave Kašpare“,  což se několikrát opakovalo. Pak bylo ticho a pak se ozval jeden nebo dva výstřely."

Zde je rozpor mezi popisem události, který provedl ráno, 24.2.1943 strážmistr Radil, s největší pravděpodobností po instruktáži gestapem, do Staniční knihy četnické stanice v Týništi nad Orlicí a výpovědí dalších přímých účastníků dění v petrovické hájovně.

2.

Pan Mgr. Lukáš Mazúch v emailu, která mi zaslal 9. srpna 2017 uvádí, že při pitvě byl v těle Miroslava Říčaře nalezen vstřel ze zbraně ráže 6,35 mm. Dále v tomto emailu pan magistr píše:

"Staniční služební kniha také jednoznačně vyvrací evidentní smyšlenku, že by Říčař byl zasažen četníkem z karabiny. Je z ní totiž patrné, že všichni výše zmínění četníci byli vyzbrojeni pouze pistolemi (a pokud vím, četnictvo užívalo pistole ráže 9 mm)."

Z výpovědi pana Mgr. Mazůcha je dále zřejmé, že pana Miroslava Říčaře nezastřelil strážmistr Radil, kkterý v 18:45 hodim údajně použil u hájovny služební zbraň a údajně z ní čtyřikrát vystřelil. Zbraň z níž střílel strážmistr Radil měla větší ráži, než zbraň z níž byl vystřelen projektil, kerý ukončil život pana Miroslava Říčaře. 

3. Účastnil li se konfident Farský cesty pana Miroslava Říčaře k hájovně ve Velkých Petrovicích, musí gestapáci vyřešit jeden problém, krytí konfidenta ...
Byl opravdu pan Miroslav Říčař tak důležitou zájmovou osobou pro gestapo, jak se nám snaží namluvit například Brandejs?
Nebyl! 
Gestapo mělo pod dohledem konfidenta Farského otce Miroslava Říčaře, Josefa Formánka a další odbojáře, s největší pravděpodobností v té době již mělo gestapo dost informací i o činnosti Josefa Dubce, s nímž Miroslav Říčař úzce spolupracoval a který byl s největší pravděpodobností také pod dohledem konfidenta Farského a který mohl být 23.2.1943 Farským v souvislosti s odchodem Miroslava Říčaře do ilegality. vytěžován 

 


Jak zahynul pan  Miroslav Říčař, se s největší pravděpodobností vyřešit nepodaří.  

Nelze to zjistit ani ze zápisu, který 24.2.1943 v 7 hodin ráno pořídil do Staniční knihy četnické stanice v Týništi nad Orlicí četnický strážmiste Karel Radil, který byl gestapem v 17 hodin 23.2.1943 odvezen z četnické stanice v Týništi nad Orlicí do hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích, kde prováděl minimálně do 6 hodin 24.2.1943, střežení objektu. Pod stručný záznam průběhu dění u hájovny zapsal strážmistr Radil tuto větu:

"Další je předmětem Gestapa"

V této souvislosti se nabízí otázka: 

"Zapsal strážnistr Radil do Služební knihy po pravdě vše, co se během jeho služby v hájovně ve Velkých Petrovicích odehrálo, zapsal velitel četnické stanice Čermák po pravdě vše tak jak vše během služby jeho podřízených u hájovny probíhalo a nebo oba četníci zapsali to, co jim bylo nařízeno zapsat Gestapem?"

 

U objektu, který střežili na příkaz gestapa týnišťští četníci se stala mimořádná událost, bylo a je standardem, že při řešení této mimořádné události se tohoto řešení účastní velící funkcionáři všech podřízených složek, jejichž činnost s touto mimořádnou událostí souvisí

Možná se u hájovny ve Velkých Petrovicích pan Miroslav Říčař zastřelil sám, možná byl u hájovny zavražděn gestapáky.

 
 

K VÝŠE UVEDENÉMU DÁLE DODÁVÁM:

Paní Jiřina Malcová – rozená Kašparová, poté co gestapo odvezlo její rodiče z hájovny, neměla možnost se s rodiči již nikdy setkat. Gestapo paní Boženě Lochmanové, která se o  paní Jiřinu Malcovou – rozenou Kašparovou starala, několikrát návštěvu povolilo, ale nikdy nedovolilo, aby se uskutečnila. Při první povolené návštěvě, která se měla konat v budově gestapa v Hradci Králové, vpustili do budovy gestapáci  jen paní Lochmanovou, sestru pana Václava Kašpara, děti  - Jiřinu ( dceru manželů Kašparových ) a jejího bratrance Jirku ( syn paní Lochmanové ),  musela paní Lochmanová nechat venku před vchodem do budovy. Gestapáci drželi paní Lochmanovou řadu hodin v budově. 

Moje sestra mi vyprávěla, že byla u toho, když o tom babička ( tak vnímá paní Boženu Lochmanovou, kterou jsem já nezažil, moje sestra ) vyprávěla: 

" Celá se třásla a bylo na ní vidět, že to trauma, které prožila se jí vrací. Roztřeseným hlasem popsala, jak ji ozbrojení gestapáci nahnali do místnosti, kde dlouhé hodiny musela stát čelem proti zdi pod dohledem ozbrojených esesmanů, kteří se ohromě bavili na tom, že venku, před budovou, kde sídlilo gestapo, na paní Lochmanovou čekají dvě vystrašené děti ...". 

Obě děti, které byly přítomny zásahu gestapa v hájovně a dalším událostem, které po něm následovaly, byly znovu gestapáky krutě traumatizovány. I přesto, že stály před vchodem do budovy gestapa, se našli lidé, kteří je tam nenechali stát samotné, utěšovali je a jedna mně neznámá dáma, která s nimi před vchodem do budovy gestapa čekala až do doby, než byla paní Lochmanová gestapáky propuštěna, jim řekla, že když se Jirkova maminka nevrátí, že půjdou s ní k ní domů a že se o ně postará. Tito lidé a opravdoví přátelé pana Václava Kašpara a paní Růženy Kašparové si zasluhují můj dík.

Paní Lochmanová se ani se svým bratrem a ani se svou švagrovou, paní Růženou Kašparovou nesetkala, to nebyl účel toho, proč si ji gestapáci pozvali.

 

 

Zbraně:

1.

Sestra pana Miroslava Říčaře, paní Jarmila Čamrová, která v době, kdy se její bratr zapojil do odbojové činnosti již nebydlela v bytě todičů, ale v té době již byly provdaná v Trutnově, na str. 8 až 9 spisku Oběti z petrovické hájenky, J. Brandejs, vypovídá, že pan Miroslav Říčař, který byl pro gestapo zájmovou osobou ( byl veden spolu se svojí matkou i svojí sestrou v příslušné evidenci gestapa ) – jeho otec byl hledán gestapem, který nebyl v ilegalitě, byl ozbrojen a nosil u sebe zbraň.

Vzhledem k tomu, jak reagovala maminka Miroslava Říčaře na skutečnost, že její manžel odešel do ilegality, kdy se psychicky zhroutila ( výpověď Josefa Dubce, která byla zapsáma na gestapu 10.3.1943 ), což bylo známo i jejímu synovi, je velmi nepravděpodobné, že paní Říčařovou její syn seznámil s tím, že je v odboji, že je členem ilegální KSČ a že by jí ukazoval svoji zbraň, pokud by ji měl ....

Výňatek z výpovědi sestry pana Miroslava Říčaře -  Jarmily Čamrové, která je uvedena na str. 8 až 9 spisku Oběti z petrovické hájenky, J. Brandejs  

"... můj bratr Mirek se střelil sám do spánku, když viděl, že je vyloučeno, aby gestapu unikl. Mezi odbojovými pracovníky byla přísaha, že je nikdy gestapo nedostane živé. Statečný bratr svou přísahu splnil bezezbytku. Když na něj volali, aby stál, / dal se na útěk /, vystřelil náš četník možná jen pro výstrahu, poněvadž Mirka určitě nezasáhl. Mirek viděl, že je v pasti a svůj život ukončil sám. Můj strýc Josef Dubec / popravený stejný den s tatínkem / ho ještě uviděl v márnici a řekl mně, že Mirek si to udělal sám ( poznámka - z kontextu vyplývá, že se Miroslav Říčař sám zastřelil zbraní ráže 6,35 mm, která byla v jeho osobním držení ), že to je rána z bezprostřední blízkosti okolo zčernalá - okouřená ..."

(poznámka: pan Miroslav Říčař zemřel na následky střelného zranění 23.2.1943, Mgr. Josef Mazúch v emailu z 9.8.2017 uvádí, že tělo pana Miroslava Říčaře bylo podrobeno pitvě, v budově královéhradeckého gestapa patologie nebyla, pan Josef Dubec byl zatčen o tři dny později - 26.2.1943 a pokud by mu gestapáci chtěli ukázat jak dopadl jeho synovec a jeden z nejbližžších spolubojovníků v odboji, mohli k tomu použít fotky z fotodokumentace ...)

V rozporu s tvrzením sestry Miroslava Říčaře je výpověď pana Josefa Dubece - strýce a nejbližšího spolupracovníka Miroslava Říčaře v odboji, který sám neměl svoji osobní zbraň. 

Do protokolu, který s ním sepsal na gestapu v Hradci Králové dne 6. května 1943 kriminální komisař Hanke, uvedl, že pan Bohunil Říčař a pan Josef Fornánek ozbrojeni byli, že nosili osobní zbraň. U pana Miroslava Říčaře uvedl, že mu není známo, že by nějakou střelnou zbraň vlastnil.

Pan Josef Dubec ukrýval 25 kg dynamitu, které mu do úschovy předal prostřednictvím pana Stribingera jeho švagr Bohumil Říčař. Tato skutečnost je zaznamenána v písemnostech vzniklých z činnosti královéhradeckého gestapa.
Pan Josef Dubec v roce 1942 předal dvě pětikylové krabice dynamitu Bohumilu Říčařivi. Další dvě pětikylové krabice dynamitu vzal ze skrýše, kam je ukryl Josef Dubec, Miroslav Říčař a předal je svému otci. I o tomto se dočteme v písemnostech vzniklých z činnosti Královéhradeckého gestapa. 

Těch rozporů je zde víc. Rozmluvy na gestapu byly přímo monitorovány a nesmělo se při nich zmínit nic, co by souviselo jak koliv s případem gestapem zadržené osoby, které byla rozmluva povolena. Výjimka možná je, pokud by to bylo v zájmu gestapa ...

Je více indícií, které vypovídají o tom, že Miroslav Říčař ozbrojen nebyl. Jednou z nich je i to, že denně jezdil vlakem z Hradce Králové do Pardubic. Z jednoho dobře střeženého železničního uzlu do druhého, možná ještě významějšího, kde musel předpokládat, že se kdykoliv může stát cílem osobní prohlídky bezpečnostních nebo vojenských složek ...

Nelze ale vyloučit, že 23.2.1943 pan Miroslav Říčař, když mnoho hodin čekal na nádraží v Hradci Králové, než odjel do Týniště nad Orlicí, zbraň od někoho nedostal a mohl ji dostat tak, aby o tom věděl i někdo jiný, třeba některý s železničářů. Je otázkou, pokud opravdu tento děj proběhl, jestli panu Miroslavu Říčařovi gestapo, do hry, kterou s ním hrálo, poskytlo, jako rekvizitu, funkční zbraň ....

2.

Pan Václav Kašpar měl povolení na zbraně, které po jeho zatčení gestapo zabavuje, na zbraně, které potřeboval k výkonu svého povolání hajného

V článku Vléma Kejzlara – Zbraně pro domácí odboj ( Sborníček Čapkova muzea, str. 45 ) je uvedeno: 

„ … Několik pušek a pistolí do úschovy předal petrovický hajný Václav Kašpar, …“

Při opravě  a rekonstrukci hájovny ve Velkých Petrovicích č.p. 60, na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, byly objeveny pod dřevěným obložením v důmyslné skrýši dlouhé a krátké palné zbraně.

3. Pan Václav Zeman žádnou střelnou zbraň u sebe nenosil, žádnou neměl, k ničemu ji nepotřeboval i když byl aktivním členem odboje, zajišťoval například spojení št. kpt. Albína Sládka s mjr. Brankou, který měl napojení na Obranu národa v Praze
   

 

 

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode