Likvidace odbojové organizace   por. Františka Munzara,  Národního odboje - Jitřenka a Obrany národa Vysočina - sever gestapem začala na konci zimy a začátku jara roku 1943

 

Likvidaci odbojové skupiny por. Františka Munzara a Obrany národa ve východních Čechách - Národního odboje - Jitřenka št. kpt. Albína Sládka přímo řídí Řidící úřadovna gestapa Praha. O průběhu a výsledcích této zatýkací akce je pravidelně informován vedoucími představiteli Řídící úřadovny gestapa Praha státní tajemník Úřadu říšského protektora K.H.Frank.

 

 

K rozkrytí struktury těchto odbojových organizací využívá N referát Řídící úřadovny gestapa Praha minimálně tyto konfidenty.

 

 

 

Od 10. února do 13. února 1943 probíhá zatýkání členů odbojové skupiny por. Františka Munzara v Praze 

Por. František Munzar je gestapem zatčen 13. února 1943, když se vrací do Prahy z návštěvy manželů Kašparových v Dobrušce, u kterých byl od 10. února 1943 do 13. února 1943.

Por. František Munzar je tak jako i ostatní zatčení odbojáři, včetně žen, Ihned podroben zostřenému výslechu, výslechu, kde je krutě mučen, ponižován, týrán sadistickou zrůdou  Klausem Winklerem - komisařem referáti II. BM Řídící úřadovny gestapa Praha a jeho kolegy. 

 ● O tom jak probíhal výslech zatčeného pod vedením sadistické zrůdy - gestapáka Winklera se můžete seznámit ve výpovědi pplk. Josefa Munzara, bratra por. Františka Munzara, kterou učinil po válce:

 

"Dne 13. února 1943 jsem byl předveden do Petschkova paláce, kde již gestapák Winkler nemilostdně tloukl klacky mého bratra (poznámka. por. Františka Munzara) a redaktorku Elišku Valentovou. Stál jsem na chodbě před pootevřenými dveřmi, mohl jsem slyšet výkřiky bolesti mého bratra. Dále jsem slyšel ženský hlas, byla to Valentová. Vzhledem k tomu, že to bylo pozdě v noci nevzal mne Winkler k výslechu, byl oblečen v jezdeckých kalhotách a botách,  přes prsa na řemeni mu visela pistole, zeptal se mne zda jsem slyšel křičet bratra a že budu mluvit, dal mi facku a nařídil, aby mě odvezli na Pankrác. Za týden si pro mne osobně přijel. Dal mi pouta a odvezl mne do Petschkova paláce. Slyšel jsem přes kancelář jak bratr bolestí křičí a nechal mne před kanceláří, pak mne zavedl do jiné místnosti kde byli ještě čtyři gestapáci. Winkler mne osobně tloukl šavlí, pak nějakými klacky, řemenem a holí do páté hodiny ranní a jemu pomáhal ještě jeden z gestapáků. Aby mne mohli tlouci, převrátili mě se spoutanými pažemi přes prsa na stůl, jeden mne držel za ruce a Winkler a další mne tloukli, tloukli do zad a na zadek takovým způsobem, že mi způsobili těžká zranění, jehož viditelné známky nesu dodnes, mám jizvy velikosti dlaně.Při této exekuci mne vyslýchal a donucoval výhružkami, abych se doznal. K ránu jsem byl odvlečen do sklepení  Petschkova paláce a zde mě Winkler poléval proudem studené a vařící vody.Při tom se na chodbě vymočil a udělal velkou potřebu a já jsem byl přinucen rukama ji uklidit, při tom vyhrožoval, když to neuklidím, že mne donutí výkaly sníst! 

Pak jsem byl odvezen na Pankrác a hozen do cely. V průběhu měsíce mne vyslýchali 8 až 9 krát, takže zhnisané rány se nemohly ani zahojit. Při výslechu jsem viděl bratra svázaného do kozelce jako já, zranění měl stejné, nemohli jsme pod pohrůžkou spolu mluvit, bratru při výslech dávali lápis (poznámka - dusičnan stříbrný, používá se na odleptání bradavic) na přirození. Výslechy byly nevýslovně sadistické . ..."

(Zdroj: Historický kaleidoskop 1/2013; Bohuslav Kašpar, rakousko-uherský pilot a čs. štábní rotmistr  letectva, str. 38 – 39)

 

Gestapem zatčené ženy na tom při výsleších nebyly lépe.

Já se mohu na základě indicií, které naznačují krutosti gestapáků k zatčeným ženám, jen domnívat, jakých zrůdností tito „nadlidé“ byli schopni.

Pan Tomáš Kašpar má v této souvislosti ucelenější pohled nežli já.

V knize  - Výkřik ze zapomnění, pan Tomáš Kašpar uvádí, že fotograf a daktyloskop královéhradecké služebny gestapa Alfred Jeschek  si po skončení vyšetřování  pana Bohuslava Kašpara  vyžádal jako svého pomocníka do fotolaboratoře.

Gestapák Jaschek  panu Kašparovi umožnil setkávání s jeho bratrem Jaroslavem, který se díky tomu dozvěděl mnoho cenných informací od pana Bohuslava Kašpara a mimo jiné převzal i fotografie gestapáků a personálu královéhradecké venkovské služebny gestapa. Fotografie po osvobození byly využity Mimořádným lidovým soudem v Hradci Králové. 

Pan Tomáš Kašpar v této souvislosti uvádí:

"O tom, že paní Jolana Kašparová byla vystavena surovostem gestapa, vypovídal sám gestapák Václav Hanke: 

"… sdělila mi druhý den po výslechu, že byla stlučena, aby z ní bylo vynuceno doznání. Stopy, po tlučení na obličeji jsem viděl".

Bylo by naivní si myslet, že můj otec, když ho mučili a zejména pak, když mu přivezli na vozíčku surově zbitou a pohybu neschopnou manželku, mlčel a že na otázky gestapáků určitým způsobem neodpovídal …"

 

Velmi si vážím otevřenosti pana Tomáše Kašpara. S jeho slovy se plně ztotožňuji.

Nebylo náhodou, že si za záminkou návštěvy pana Václava Kašpara gestapo na služebnu do Hradce Králové  pozvalo sestru pana Václava Kašpara, paní Boženu Lochmanovou s jejím v té době desetiletým synkem Jirkou a třináctiletou dcerou manželů Kašparových Jiřinkou, o kterou se paní Božena Lochmanová po zatčení jejich rodičů starala.

Nebylo náhodou, že obě děti musely zůstat před budovou gestapa a paní Božena Lochmanová byla ozbrojenými příslušníky SS odvedena do budovy, kde se nesetkala se svým bratrem ani se svou švagrovou, ale za střežení ozbrojenými SS-many stála čelem proti zdi několik hodin v jedné z místností budovy královéhradeckého gestapa.

Ani já nejsem naivní, gestapáci neměli slitování v ničem a s nikým  …

Vypovídali i ti, o kterých historici píší, že nikoho neprozradili a mučení vydrželi, tak jak to tvrdí třeba o odbojářích z Hronova. Ti nebyli  24. 2. 1943 zatčeni gestapem, ale četníky. Nebili selektováni, mohli se domluvit na tom, jak budou vypovídat a tak také na gestapu při výsleších vypovídali.

I přes to, že jiní, gestapem zatčení odbojáři se neměli možnost před výslechy gestapem spolu domluvit, vše ukazuje na to, že většina z odbojářů vypovídala i přes kruté bití a mučení tak, že se gestapu nepodařilo rozkrýt celou strukturu odbojových organizací, ale jen ty části, o kterých měli informace od svých konfidentů.    

 

 

 

Od 22. února 1943 probíhá zatýkání členů odbojové organizace Národní odboj - Jitřenka

Z řídící úřadovny gestapa Praha je k likvidaci odbojové organizace Obrany národa severovýchodních Čech - Národní odboj - Jitřenka - velící dústojník št. kpt. Albín Sládek na gestapo do Hradce Králové vysláno Sonderkomando.

Pro likvidaci Obrany národa Vysočina - sever - velící důstojník pplk. Josef Svatoň, je řídící úřadovnou gestapa využita Venkovská úřadovna gestapa Pardubice.

Při likvidaci obou organizací Obrany národa - Národního odoje - Jitřenka a ON Vysočina-sever a nimi spolupracujícími ilegálními organizacemi KSČ využívá gestapo služeb elitního konfidenta Farského - školitele III. ilegálního ÚV KSČ pro hradecký kraj a velmi zdatného nováčka mezi konfidenty Jaroslava Fialy - školitele III. ilegálního ÚV KSČ pro pardubický kraj. Fiala byl zatčen 21. 2. 1943 na nádraží v Chocni, když jel na schůzku s představiteli Obrany národa v Ústí nad Orlicí.

Gestapo i díky značnému přispění obou konfidentů zatklo při této akci proti Obraně národa a s ní spolupracující ilegální KSČ ve východních Čechách na 300 vlastenců.

 

Dne 2. března 1943 je odeslán z Řídící úřadovny gestapa Praha K.H. Frankovi následující telegram:

"Věc: odboj v okrese Hradec Králové.

Při pátracím procesu proti Emilii Valentové a zatčenému bývalému československému poručíkovi Františku Munzarovi bylo v jednom okrese Hradce Králové možné proniknout do odbojové skupiny, která úzce spolupracuje s ilegální KSČ. Vedoucí této skupiny byl ten, který od února 1940 žil v ilegalitě, bývalý nadporučík A. Sládek, narozen 1.3.1889 v Hořeckém Dvoře. bez stálého bydliště, krycí jméno Mrkvička, Sokol, Kupka, Waldstein. Vedoucí osobnost komunistické strany ve stejné oblasti je bývalý železniční zaměstnanec Bohumil Říčař, narozený 1. 10. 1896 v Zaunfeldu, bez trvalého bydliště. Krycí jméno Beneš. Sládek vybudoval v oblasti Náchod – Opočno – Rychnov odbojovou organizaci, která měla v různých okolních vesnicích této oblasti důvěryhodné osoby, s nimiž udržovala kontakt. Úkolem těchto důvěryhodných osob, které se měly stát později členy, bylo zorganizovat sběrnou síť pro parašutisty a agenty, kteří byli v souvislosti s anglosaskou ofenzívou očekáváni začátkem léta …"

Tomáš Kašpar, Výkřik zr zapomnění, str. 133 )

 

 

 

Likvidace komunistického odboje gestapem v březnu a dubnu 1943

 

Druhou etapou je likvidace komunistického odboje v oblasti severovýchodních Čech a jeho čelných představitelů - Josefa Formánka a Bohumila Říčaře.

Tuto také velmi rozsáhlou zatýkací akci vede Komisař Hainz Jantur - vedoucí referátu II A - exekutiva, komunismus, marxismus, levicová hnutí odporu, navrátilci z SSSR a Španělska - Řídící úřadovny gestapa Praha, který  přímo řídí i činnost konfidenta Farského a Fialy. Při této akci jsou likvidovány ilegální organizace KSČ na Náchodsku, na Královédvorsku, Železnobrodsku. Hronovsku, Dobrušťsku, Týnišťsku a Vamberecku.

V publikaci "Živého mne nedostanou!" Jan Brunclík na straně 23, v souvislosti s vraždou št. kpt, Albína Sládka a zatýkáním jeho nejbližších spolupracovníků, které v důsledku vedlo k lihvidaci části odbojové organizace Národní odboj - Jitřenka uvádí: 

 

" ... Nejpravděpodobnější však je, že to byla kriminalistická rutina ve spojení s činností konfidentů a zrádců. V této souvislosti se občas vyskytuje i jméno pozdějšího konfidenta Vladimíra Farského. Jeho působení na Královéhradecku není ještě plně vysvětleno. ..."
 

V něčem má Jan Brunclík pravdu, gestapáci byli opravdu zdatní kriminalisté, pro které, na rozdíl od některých historiků, mezi které patří i Jan Brunclík, nebyl problém nejen z různých zdrojů získávat informace, ale tyto informace dokázali i analyzovat a na základě této analýzy stanovovali varianty dalšího postupu.

Pokud by byl Jan Brunclík a další historici, kteří neváhají tvrdit, tak jako třeba Ph.Dr. Václav Sádlo, že gestapo zatýkalo odbojáře vlastně jen na základě výpovědí jejich zatčených druhů, opravdu objektivní, pak musí přiznat to, že lustrování příslušníků nekomunistického odboje členy ilegální KSČ v Náchodě, jehož cílem bylo zjistit, kdo z nich je orientován pravicověji nebo levicověji, byl velkým bezpečnostním problémem - rizikem, které v důsledku usnadnilo konfidentu Farskému jeho záškodnickou činnost a úředníkům N referátu Řídící úřadovny gestapa Praha přineslo spoustu cenných informací, které mohli využít nejen příslušníci zatýkacího komanda - Fahndungskommanda, při výslechu zadrženého po jeho zatčení, kdy tohoto zadrženého ihned, jako třeba pana Oldřicha Šrůtka, podrobili krutému výslechu, při ktrém byl krutě bit a mučen, že jeho křik byl slyšet až na náměstí, ale i vyšetřovatelé gestapa, při následných vysleších.

Pokud by tito historici byli opravdu objektivní, pak musí poukázat na skutečnost, že pan Oldřich Šrůtek nebyl pro odbojáře z Náchoda a i pro některé členy ilegální KSČ v Náchodě, neznámou osobou. Je velmi pravděpodobné, že měli povědomí o jeho stycích s panem Josefem Lebedou, kterího Oldřich Šrůtek v polovině roku 1942 seznámil se št. kpt. Albínem Sládkem. Pana Josefa Lebedu a přes něj i jeho spolupracovníky nejen v Náchodě, ale i v Hronově a Babí, měl na pokyn členů ilegální KSČ v Náchodě lustrovat ohledně jeho politických postojů minimálně člen ilegální KSČ v Náchodě Josef Ducháček. Panu Josefu Ducháčkovi tento úkol předal pan Josef Wiesner, blízký spolupracovník konfidenta Farského.

To, že byl pan Oldřich Šrůtek v pokoji hotelu na náměstí v Dobrušce tak krutě byt, že jeho křik byl slyšet až na náměstí v Dobrušce, bylo dáno tím, že pan Oldřich Šrůtek nevypovídal tak jak si přáli jeho trýznitelé, neodpovídal pravdivě na otázky, na které gestapáci znali odpovědik, které jim dal konfident Farský!

Paní Alba Špreňarová ve svých pamětech píše:

"... Gestapáci uměli intrikami lidi tak rozeštvat, že jsme se vůbec nepoznávali..."

Bitím, týránim, ponižováním a intrikami dostali Winkler, Schäffer a další gestapáci, kteří byli příslušníky Fahndungskommanda, z pana Šrůtka odpovědi i na otázky, kde odpovědi předem nevěděli, ale od konfidenta Farského měli informace, které ukazovaly na to, že pan Oldřich Šrůtek ty odpověni zná, že třeba ví, kde se na Týnišťsku ukrýval Bohumil Říčař nebo št. kpt. Albín Sládek.

O tom jak probíhaly výslechy na gestapu píše v knize "Zločinná role gestapa" Oldřich Sládek.

 

Událostem, které předcházaly zásahu gastapa proti odbojové organizaci Obrana národa - Jitřenka, se věnuji na stránce: Co předcházelo úderu gestapa v únoru 1943

 

 

Pondělí 22. února 1943

Sonderkommando, které dorazilo na Venkovskou služebnu gestapa do Hradce Králové 22. února 1943 vedl z pověření Adolfa Fuchse - vedoucího referátu II BM - exekutiva - České pravicové hnutí odporu, nekomunistický odoj Řídící úřadovny gestapa Praha, komisař Klaus Winkler - úředník referátu II BM Řídící úřadovny gestapa Praha. Komisař Winkler ihned po příjezdu na služebnu gestapa v Hradci Králové vešel do kanceláře Fritze Schäffera - vedoucí referátu IV-2, kde ho informoval, že má rozkaz zlikvidovat odbojovou organizaci, kterou vede npor. Albín Sládek a bývalý železničář Bohumil Říčař, organizaci, o jejíž existenci neměl Schäffer a ani jeho nadřízení, včetně velitele hradeckého gestapa Hardkeho, žádné ponětí.
 
Pro královéhradecké gestapáky je velkou potupou, že nebyli schopni vypátrat npor. Albína Sládka, který žije v ilegalitšě přes tři roky a rozbít jím vedenou odbojovou organizaci, je pro ně velkou potupou, že nic nevědí o tak rozsáhlých odbojových organizacích, která jim vznikly a pracují v jejich rajonu.
To jednoznačně ukazuje na skutečnost, že odbojáři v těchto odbojových organizacích a v jednotlivých skupinách, které je tvořily důsledně dodržovali pravidla konspirace.
Komisař Klaus Winkler si až do poslední chvíle nechává pro sebe adresu, na které v Dobrušce bude provedeno zatýkání. Královéhradeckým gestapákům ji oznamuje, až když dorazí do Dobrušky.
 
1.
V podvečer vpadli gestapáci Schäffer, Hardke, Fibinger, vedení komisařem Klausem Winklerem do bytu manželů Kašparových v Dobrušce. 
Doma byla paní Kašparová s desetiletým synem Tomášem. Pan Bohuslav Kašpar byl v restauraci na náměstí, kam si pro něho dva gestapáci za doprovodu jeho synka došli. Mezitím provedl Winkler a pravděpodobně Schäffer zevrubnou prohlídku u Kašparů v bytě, při níž nalezl to co hledal, fotografii por. Františka Munzara.
Před tím, než byli zatčení manželé Kašparovi odvezeni gestapem se shodou okolností u nich doma zastavil bratr pana Bohuslava Kašpara, pan Jaroslav, kterému gestapo dovolilo, aby se postaral o syna manželů Kašparových, Tomáše.
Gestapáci odvezli pana Bohuslava Kašpara a jeho manželku paní Jolanu Kašparovou na služebnu gestapa do hradce Králové, kde byli okamžitě podrobeni krutému výslechu.
2. V Dobrušce je gestapem dále zatčen Antonín Štercl.
3. V Hradci Králové zatýká gestapo mjr. Branku.
 
 

Úterý 23. února 1943

 

RÁNO 

 

Časně ráno - mezi 4. až 6. hodinou ranní

1. Časně ráno je pan Bohuslav Kašpar odvezen k výslechům na Řídící úřadovnu gestapa do Prahy.
2.

Časně ráno odchází št. kpt. Albín Sládek, který přespal v hájovně u manželů Kašparových v noci z 22. února 1943 na 23. února 1943 "Živého mne nedostanou“ – Jan Brunclík, str. 21 ),  do Záhornice k panu Ladislavu Bašemu. 

Kolem sedné hodiny ranní 23.2.1943 vpadlo gestapo v Záhornici k panu Ladislavu Bašemu. Tak to vypověděl přímý účastník pan Ladislav Chudý - Opočenské noviny 7/2013, str.5. 

Z hájovny, od manželů Kašparových je to do Záhornice cca 13 km. Rychlou chůzí by cesta trvala přibližně 3,5 hodiny.  

Št. kpt. Albín Sládek by tak do Záhornice přišel nejdříve v 7 hodin a 30 minut, nejpozději v 9 hodin 30 minut. 

Je tak velmi pravděpodobné, že št. kpt. Albín Sládek mohl mít informace o zásahu gestapa v Záhornici u pana Bašeho, které osobně získal při cestě do Záhornice a/nebo  přímo v Záhornici, kam údajně šel a/nebo jí, na cestě k panu Josefu Cimrovi do Chábor, procházel.

Na str. 30 publikace Živého mne nedostanou“ – Jan Brunclík, je uvedeno: citace jiný typ písma

 

"... Ze Záhornice od paní Bašové přišel A. Sládek 23.2.1943 k Josefu Cimrovi do Chábor.  ... spal zde i z 23. na 24., kdy přišel jak říkal ze Záhornice od pana Bašeho. Řekl, že do Záhornice se nemůže vrátit, protože je sledován a cestou potkal gestapo, které jelo do Záhornice. ... "  

 

Podle pana Ladislava Chudého zatýká gestapo ráno 23.2.1943 pana Ladislava Bašeho, který ukrýval a živil npor. Albína Sládka, Bohumila Říčaře a další odbojáře, jeho manželku Annu Bašovou, nemocnou maminku pana Bašeho a jeho nevlastního bratra pana Josefa Šmída. ( poznámka: zde je rozpor mezi tvrzením přímého účastníka dění v Záhornici a popisem tohoto dění v publikaci J. Brunclíka - "Živého mne nedostanou")

   

Ráno - mezi 6. až 8. hodinou ranní

1.

Ráno, dle tvrzení například J.Brandejse ve spisku Oběti z petrovické hájenky a i dalších badatelů, spíše ale časně ráno - nejpravděpodobněji kolem páté hodiny rannní gestapáci zatýkají paní Annu Říčařovou v jejím bytě, v Plotišti nad Labem. 

Miroslav Říčař, syn paní Říčařové a pana Bohumila Říčaře, zatčen nebyl, i když z popisu události se dá usuzovat, že zatčení své matky byl přítomen. V době kdy je jeho maminka gestapem zatýkána se chystal na cestu do školy do Pardubic, kam dojížděl vlakem. První spoj do Pardubic jel Miroslavu Říčařovi z Hlavního nádraží v Hradci Králové na Hlavní nádraží do Pardubic v 5:27 hodin, další spoj dle jízdního řádu, kterým by stihl začátek výuky v osm hodin ráno odjížděl v 6:55 hodin. Aby Miroslav Říčař stihl první spoj do Pardubic, musel by vyjít ze svého bydliště před pátou hodinou ranní. Nejpozději musel vyjít ze svého bydliště, aby stihl vlak, který odjížděl v 6:55 hodin, v 6:20 hodin.

23. února 1943 nebyl zatčen ani bratr paní Říčařové, pan Josef Dubec z Plotiště nad Labem, který byl spolu s panem Miroslavem Říčařem členem ilegální KSČ a ktrerý spolu s ním spolupracoval s tajemníkem ilegální KSČ Josefem Formánkem, s Bohumilem Říčařem a byl velmi pravděpodobně ve spojení s konfidentem gestapa Vladimírem Farským. Josef Dubec je zatčen gestapem až 26. února 1943 v 10 hodin dopoledne.

J. Brandejs ve spisku Oběti z petrovické hájenky; r.v. 1978,  k tomu na str. 6 uvádí:

„... Osudného dne 23.2.1943 zatklo gestapo hned ráno v Plotištích Mirkovu maminku. Mirek na něhož gestapo čekalo se již domů nevrátil. Podal zprávu odbojářům na hradeckém nádraží a odpoledne odjel do Týniště. ..." 

V publikaci: Živého mne nedostanou – Jan Brunclík; r.v. 2008; str. 25, uvádí: 

„ Po zatčení své matky odešel syn Miroslav Říčař na dráhu, kde o celé věci informoval další spolupracovníky. Po poradě bylo rozhodnuto, aby jel do Petrovic otce varovat."

V publikaci: Vy padlí... Vám budiž věčná čest a sláva! – Jan Brunclíki, Jaroslava Pospíšilová, František Vašek; r.v. 2013; str. 159, v medailonku pana Miroslava Říčaře je zase uvedeno:    

„... Když gestapo 23.2.1943 začalo velkou akci proti příslušníkům odboje v severovýchodních Čechách, při níž byla zatčena jeho matka, podařilo se mu duchapřítomně ukrýt cyklostyl, psací stroj a letáky ..."

2.

Ráno se gestapáci na týnišťském polesí vyptávají na lesního dělníka Václava - s touto informací pracoval i pan Vilém Kejzlar, považoval ji za pravdivou.

J. Brandejs - Oběti z petrovické hájenky, ale i další badatelé tvrdí, že se o lesním dělníku Václavovi, který ukrýval na Týnišťsku št. kpt. Albína Sládka, Bihumila Říčaře a další odbojáře dozvěděli gestapáci od konfidenta. Je velmi pravděpodobné, že tím konfidentem byl Vladimír Farský - Karel.

Konfident Farský mohl mít povědoní i o tom, že paní Anna Říčařová v září 1940, kdy odešel její manžel do ilegality a kdy se ukrýval taky někde na Týnišťsku, vynaložila velké úsilí na to, aby získala spojení na něj a domluvila tak setkání svého manžela se svým bratrem Josefem Dubcem, který o tom vypovídal na gesatapu. I tyto informace mohl předat konfident Farský gestapu, včetně dalších podrobností, třeba i to, že Josef Dubec v té době, ne na jedno setkání s Bohumilem Říčařem, vzal i jeho syna Mirka.

Paní Anna Říčařová, která sama potvrzuje, že se s konfidentem Farským znala, je zatčena velmi pravděpodobně pro to, aby z ní gestapáci vytloukli co nejvíce informací, které by jim pomohly zjistit, kdo je lesní dělník Václav. Je velmi možné, že gestapáci měli důvod se domnívat, že lesní dělník Václav může být stejnou osobu, u které se Bohumil Říčař ukrýval už v září 1940.

Ti gestapáci, kteří se vyptávali na týnišťském polesí na lesního dělníka Václava, s největší pravděpodobností patřili k Fahndungskommandu, které vedl komisař Winkler a ktré jelo zatýkat odbojáře do Dobrušky, k Fahndungskommandu, ktré časně ráno zatklo a vyslýchalo paní Annu Říčařovou.

  Gestapák Hanke u MLS v Hradci Králové uvedl: 
 

" Druhý den ráno (poznámka - 23. února 1943) se jelo opět do Dobrušky a Schäffer s Winklerem, který celý případ řídil, zatkli obuvníka Šrůtka. Já sám jsem dostal rozkaz, abych zatkl radioobchodníka Voltra na náměstí v Dobrušce. Když jsem se vrátil, slyšel jsem, že  Schäffer, Winkler a ještě několik našich úředníků jsou na náměstí v hotelu a vyslýchají tam známým způsobem v hotelovém pokoji Šrůtka ... Trvalo asi dvě hodiny, než se jelo zpátky do Hradce Králové. Již na cestě jsem se dozvěděl, že úkryt Sládka a Říčaře je v nějaké hájence v Petrovicích. Po odevzdání Šrůtka a radioobchodníka ve vězení se jelo do Petrovic k hajnému Kašparovi."

  Pan Oldřich Šrůtek byl gestapáckými sadisty Winklerem, Schäffrem a jejich pohunky mlácen, mučen a týrán tak, že jeho bolestný křik byl slyšet na náměstí v Dobrušce.
  (Václav Hanke - vlastním jménem Boháč - je od února 1938 policejním praporčíkem v Hradci Králové, ke gestapu přešel na vlastní žádost a od května 1942 je na venkovské služebně v Hradci Králové sekretářem v oddělení pro boj s parašutisty a partyzány)
 
3.

Pan Miroslav Říčař se ráno, ze svého bydliště v Plotišti nad Labem, kde byl přítomen zatčení své matky, přemisťuje na Hlavní nádraží v Hradci Králové. Nejen dle tvrzení jeho sestry je ozbrojen pistolí Praga model 21 ráže 6,35 mm, kterou u sebe běžně nosil, což tvrdí nejen jeho sestra ... 

Jeho strýc Josef Dubec při výslechu na gestapu potvrdil, že Miroslav Říčař měl přístup k 25 kg dynamitu, který on ukrýval ukrýval, že jeho otec Bohumil Říčař byl ozbrojen, ale to, že byl ozbrojen i Miroslav Říčař neuvedl.

 

 

Dopoledne:

1. Pan Miroslav Říčař je cca od sedmi hodin na Hlavním nádraží v Hradci Králové. 
Na Hlavním nádraží v Hradci Králové se Miroslav Říčař cca 10 hodin radí se soudruhem Jiřím Rydelem a dalšími odbojáři - členy odbojové organizace železničářů Nádraží, kam se půjde ukrýt, aby nepadl gestapu do rukou.

Pan Bohumil Říčař spolupracuje s odbojáři z železničářské odbojové organizace Nádraží od jejího vzniku v roce 1939. Na členy organizace Nádraží je pan Bohumil Řčař stále napojen. (viz. Tragédie petrovické hájenky, (LK))
Je velmi pravděpodobné, že nejpozději od konce října 1942 zajišťuje spolupráci mezi odbojovou organizací Nádraží a Bohumilem Říčařem jeho syn Miroslav Říčař a jeho švagr Josef Dubec, kteří v té době byli Josefem Formánkem - krajským tajemníkem ilegální KSČ přijati do ilegální KSČ a dostali mimo jiné za úkol organizovat odboj v místě svého bydliště.

 

Časně ráno zatýká gestapo paní Annu Říčařovou. Z výpovědi pana Josefa Dubce je zřejmé, že paní Anna Říčařová věděla, kde se od září 1940 ukrývak její manžel, že se jí podařilo najít na něj spojení.
Je velmi pravděpodobné, že Miroslav Říčař, Josef Dubec, konfident Farský a tím pádem i gestapo mají povědomí i o tom, že v únoru 1943 pobývá jeho otec někde na Týnišťsku.

2. Pan Bohumil Říčař:
 

V té době žije skoro tři roky v ilegalitě. Přesně ví co hrozí všem, kdo mají nějaké povědomí o odboji, co hrozí odbojářům, kteří aktivně bojují proti nacistům, co hro zí členům ilegální KSČ.
V roce 1942 zapojuje svého syna vírazně do aktivní odbojové činnosti, v říjnu 1942 jej spolu s vedoucím tajemníkem ilegálního krajského vedení KSČ přijímá za člena ilegální KSČ ...
Ví že na Náchdsku a Dobrušsku jsou připraveny úkryty pro gestapem hledané odbojáře, sám je využívá.

 
3.

Z Hlavního nádraží v Hradci Králové je spojení nejen do Týniště nad Orlicí, ale i do Jaroměře a tím pádem i do Náchoda a Dvora Králové nad Labem ...

Jistě pan Bohumil Říčař svému synovi řekl, že pokud bude ohrožen, pak musí zmizet rychle, než gestapo uzavře oblast, kde bude předpokládat, že se pohybuje. Jako železničář pan Bohumil Říčař věděl i to, jak jsou střežena a zajištěna nádraží a Hlavní nádraží v Hradci Králové, ale i Hlavní nádraží v Pardubicích patřilo k velmi významným dopravním uzlům v Protektorátu, kde se kontroly cestujících běžně dělaly. Věděl i to, že nejen protektorátní četníci provádí kontroly cestujících i přímo ve vlacích. Záznam o tom, že 23.2.1943 tuto činnost prováděla i hlídka týnišťských četníků je uveden ve Staniční knize četnické stanice v Týništi nad Orlicí.

O čem se Miroslav Říčař se soudruhy z odbojové organizace Nádraží na Hlavním nádraží v Hradci Králové radil cca 10 hodin, když ti neměli ponětí o tom, kde se jeho otec ukrývá.

Vše ukazuje na to, že soudruzi byli využiti nějakou "autoritou", která měla zadání, že Miroslav Říčař nebude postupovat podle únikového plánu, který měl dohodnutý s otcem, ale že pod záminkou, že musí varovat otce, který opravdu nedlouho před 23.2.1943 pobýval na Týnišťsku, což konfident Farský a gestapo mohli vědět, bude využit gestapem pro rozkrytí spojení na Týnišťsko a rozkrytí místa, kde se jeho otec, ale i št. kpt. Albín Sládek na Týnišťsku ukrývá.

Je velmi pravděpodobné, že se právě tato "autorita" velmi aktivně zapojila do "záchrany" Miroslava Říčaře před jeho možným zatčením gestapem a že velmi aktivně pomáhala při hledání spojení na odbojáře, kteří věděli, kde se otec Miroslava Říčaře na Týnišťsku ukrývá.

Konfident Farský - školitel ilegálního ÚV KSČ pro severovýchodní Čehy, blízký spolupracovník Bohumila Říčaře, Miroslave Říčaže, Josefa Dubce, který se znal i s paní Annou Říčařovou, zrůda, která se aktivně mnohokrát účastnila zatýkání svých přátel, vlastně je mnohdy přímo gestapákům předala, touto "autoritou" mohl být. 

Gestapák Liebel - zástupce velitele Venkovské služebny gestapa Hradec Králové u MLS v Hradci Králové uvedl, že infornace k případu pana Josefa Dubce - bratra paní Anny Říčařové předal gestapu právě konfident Farský.

Poznámka:

  • ● 

    Výpovědi pana Josefa Dubce potvrzují tvrzení paní Jiřiny Malcové - rozené Kašparové, že pan Miroslav Říčař do hájovny, kde se svými rodiči bydlela, za Bohumilem Říčařem nechodil, že tam neměl co dělat. 
    Pan Bohumil Říčař cca dva roky před svým zatčením informuje svého švagra a syna, že musí změnit místo pobytu a od té doby se s nimi již v Petrovicích neschází. Z výpovědi je zřejmé, že pan Josef Dubec, ani pan Miroslav Říčař neměli povědomí o tom, kde se v Petrovicích pan Bohumil Říčař ukrývá. Ten jim to neřekl, nepotvrdil jim ani nevyvrátil, jestli se ukrývá v hájovně, prostě se s nimi o tom nebavil.  
  • ● V roce 1942 a na začátku roku 1943 pan Miroslav Říčař ani pan Josef Dubec do hájovny k manželům Kašparovým nechodili, neměli tam co dělat, jejich odbojová skupina byla mimo strukturu Národního odboje - Jitřenka
  • Hájovna ve Velkých Petrovicích je jedním z míst velení Národního odboje - Jitřenka, kde se scházeli příslušníci velení, kam docházely spojky, které zajišťovaly spojení s centrem pro spojení v Novákových garážích Hradci Králové, do kterého docházely spojky od jednotlivých odbojových skupin Národního odboje - Jitřenka.
  • Centrum pro spojení, které bylo umístěno v Novákových garážích v Hradci Králové vedla, která byla jednou ze spojek, které zajišťovaly spojení z tohoto centra do místa velení, do hájovny manželů Kašparových. Z dopisu pana Františka Cimra je zřejmé, že centrum pro spojení bylo v přímé podřízenosti mjr. letectva Václava Snítila, který rozhodoval, kam budou spojkami doručovány zprávy, které přijala paní Žofie Šnajdrová - Jitřenka od spojek z jednotlivých míst, kde působily odbojové skupiny Národního odboje. Sám mjr. letectva Václav Snítil tyto zprávy doručoval do hájovny manželů Kašparových, pokud tuto činnost nesvěřil paní Žofii Šnajdrové - Jitřence nebo paní Anně Slezákové - Ince.
  • Je velmi pravděpodobné, že paní Žofie Šnajdrová - Jitřenka a paní Anna Slezáková - Inka zajišťovaly spojení i mezi ileg. vedením KSČ - Josefem Formánkem a Bohumilem Říčařem, pokud působil pan Bohumil Říčař na Týnišťsku a dále s představiteli královéhradecké ileg. organizace KSČ Josefem Dubcem a Miroslavem Říčařem
  • ● Manželka pana Bohumila Říčaře a maminka pana Miroslava Říčaře sama ve svých vzpománkách potvrzuje, že paní Žofii Šnajdrovou - Jitřenku a paní Annu Slezákovou - Inku znala, že k nim domů docházely.
  • Jiří Kolouch v publikaci Z historie nekomunistického odboje v Hradci Králové  uvádí, že konfident Farský se podílel i na zjištění informací, které vedly k zatčení paní Žofie Šnajdrové a Anny Slezákové. Tyto ženy zajišťovaly mimo jiné i spojení odbojářů v Hradci Králové s manželi Kašparovými a pracovníky odboje, kteří do hájovny docházeli na porady velení štábu Národního odboje - Jitřenka, nebo se v hájovně skrývali. Zajišťovaly tak i spojení pana Bohumila Říčaře s odbojovou organizací Ilegální KSČ v Plotišti nad Labem, spojení s panem Miroslavem Říčařem a Josefem Dubcem.
  • Ve výpisu z výpovědi pana Josefa Formánka, ktrý byl pořízen na gestapu v Hradci Králové 4. 7. 1943, je uvedeno, že Bohumil Říčař zprostředkoval setkání Josefa Formáneka s jeho synem Miroslavem Říčařem a jeho švagrem Josefem Dubcem v blízkosti hájovny v Týništi nad Orlicí. Bohumil Říčař se tohoto setkání účastnil. Dále je v tomto výpisu uvedeno, že na tomto setkání předal Miroslavu Říčařovi a Josefu Dubcovi ilegájní tiskoviny a letáky, převzal od nich členské příspěvky - v průměru 150 až 180 K a pověřil Josefa Dubce vedením okresní ilegální organizace KSČ v Hradci Králové. Přímo v Týništi nad Orlicí byly v té době dvě hájovny, jedna Na Špici - č.p. 331, městská část U Dubu, druhá v Vokliku - směr na Častolovice. K hájovně Na Špici to z hájovny od manželů Kašparových lesem trvá pěšky cca 45 minut, na kole, které si mohl Bohumil Říčař půjčit v hájovně, pokud na schůzku vyrazil od manželů Kašparových, je to cca 20 minut cesty. Hájovna Na Špici byla posledním stavením ihned u silnice, která vede z Týniště nad Orlicí do Křivic a tak k hájovně mohl dojet nebo dojít pan Bohumil Říčař nepozorovaně lesem i z Přepych, kde se ukrýval u pana Otčenáška nebo z Malé Záhornice od pana Bašeho. V té době bylo běžné zdolávat pěšky nebo na kole delší vzdálenosti, paní Žofie Šanajdrová - Jitřenka a paní Anna Slezáková - Inka jezdily běžně na kole do hájovny k manželům Kašparovým z Hradce Králové - cca 20 km. Nejdelší cestu by musel urazit pan Bohumil Říčař k hájovně Na Špici č.p. 331 z Malé Záhornice - cca 11 km ... V Týništi nad Orlicí se Josef Formánek s Bohumilem Říčařem setkával častěji, ve své výpovědi uvádí, že dalším místem kde se setkávali bylo týnišťské nádraží 
  • Výpovědi jak pana Josefa Dubce, tak i pana Josefa Formánka potvrzují, že od začátku roku 1941 se pan Bohumil Říčař nesetkal se svým synem, se svým švagrem, ale ani s panem Josefem Formánkem v Petrovicích. 
  • Maximálně po pěti hodinách, co se pan Miroslav Říčař přemístil na královéhradecké nádraží, kde čeká, je gestapo schopno ztotožnit hajného Václava Kašpara s lesním dělníkem Václavem. Činnost konfidenta, ranní akce v Plotišti nad Labem a v Dobrušce přinesla gestapu cenné informace. 
4.

I přesto, že gestapo již kolem poledne 23. 2.1943 zná adresu obydlí, kde se ukrýval na Týnišťsku pan Bohumil Říčař, št. kpt. Albím Sládek a další odbojáři, pokračuje v kruté hře, jejímž hlavním aktérem je Miroslav Říčař.

Opravdu se gestapu nepodařilo Miroslava Říčaře v jeho bydlišti zatknout, jak se snaží tvrdit nejen J. Brandejs - Oběti z petrovické hájenky a nebo to, že pan Miroslav Říčař zatčen nebyl, bylo součástí kruté hry, kterou gestapáci s Miroslavem Říčařem, za přispění konfidenta Farského dne 23. února 1943, rozehráli?

Hry, díky níž jim konfident Farský dodal informace o paní Žofii Šnajdrové - Jitřence, Anně Slezákové - Ince ...?

O tom, že se konfident Farský podílel na rozkrytí činnosti paní Žofie Šnajdrové - Jitřenky, Anny Slezíkové - Inky a dlalších odbojářů v Hradci Králové je přesvědčen jak historik královéhradeckého muzea pan Jiří Kolouch, tak i spolupracovník paní Žofie Šnajdrové - Jitřenky v odboji a zaměstnanec Novákových garáží pan František Cimr ... 

 

ODPOLEDNE:

1.

Jeden z Týnišťských četníků vypověděl, že mezi dvanáctou a třináctou hodinou nařizuje úřadovna gestapa týnišťské četnické stanici součinnost při akci, kterou povedou pracovníci gestapa a předává úkoly k zajištění součinnosti, kdy požaduje vyčlenit dva četníky, kteří budou gestapu k dispozici. 

Poznámka:

 

Tuto informaci získal pan Vilém Kejzlar od týnišťského četníka, který uvedl, že osobně tento hovor přijal a po té, že sedl na služební kolo a jel varovat hajného Kašpara.

Já jsem se od pana Kejzlara tuto informaci dozvěděl v roce 1973, při jedné z návštěv, kdy jsem k němu do Žďáru nad Orlicí doprovázel maminku. Informace, kterou získal pan Vilém Kejzlar od bývalého týnišťského četníka má reálný základ, ale není zcela pravdivá, na což pana Kejzlara upozornila i moje maminka, která panu Kejzlarovi sdělila, že ani v poledne, po poledni a až do příjezdu gestapa u nich v hájovně žádný četník ten den nebyl, natož někdo, kdo by je před zásahem gestapa varoval.

2.

V srpnu 2017 jsem obdržel email od kurátora sbírkových fondů Městského muzea Žamnerk Mgr. Lukáše Mazúcha.
Díky Mgr. Lukáši Mazúchovi jsem mohl nahlédnout do Staniční služební knihy četnické stanice Týniště nad Orlicí, kde je zaznamenáno, kde konkrétní týnišťští četnici dne 23.2.1943 v oblasti působnosti této četnické stanice prováděli svoji službu. Ve Staniční služební knize je uvedeno, že:

  • Ve 13 hodin opravdu odjíždí četník Hubálek na plánovanou hlídku a vyráží s největší pravděpodobností směrem na Velké Petrovice. Body 350 až 393 s největší pravděpodobností leží někde v oboře, některý z nich s velkou pravděpodobností i v blízkosti Hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích, kolem které četník Hubálek velmi pravděpodobně vedl své kolo ( z času, ktrý je plánován na hlídku, která je vybavena kolem, je patrné, že hlídky byla absolvována četníkem převážně pěšky a četník kolo většinou jen vedl, nejel na něm ) 
  • Četník Hubálek je cca v 17:20 odvelen velitelem četnické stanice v Týništi nad Orlicí Čermákem, na příkaz gestapa, ke střežení hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích.
3. Kolem sedmnácté hodiny vtrhlo gestapo do hájovny ve Velkých Petrovicích k Manželům Kašparovým.
4. Pan Miroslav Říčař se cca 9 hodin radí se soudruhy z organizace Nádraží na Hlavním nádraří v Hradci Králové. Za tu dobu, co se radí odjelo do Týniště nad Orlicí již několik vlaků ...
   

Podvečer:

1. Fahndungskommando, ktérmu velel komisař Winkler, zatýká kolem sedmnácté hodiny v hájovně ve Velkých Petrovicích, č.p. 60 pana Václava Kašpara, paní Růženu Kašparovou a pana Václava Zemana.
2. Zatčení manželů Kašparových a pana Václava Zemana jsou přítomni dva četníci.
Ze zápisu ve Staniční knize je zřejmé, že v 17 hodin je gestapem odvelen na střežení hájovny ve Velkých Petrovicích z týnišťské četnické stanice strážmistr Radil. Dále je v knize uvedeno, že četníku Hubálkovi velitel týnišťských četníků Čermák, na příkaz gestapa, v 17:20 hodin v Křivicích ruší obchůzku, na kterou vyrazil ve 13 hodin a odesílá ho, aby se hlásil v hájovně ve Velkých Petrovicích.
Četník Čermák se tak mohl gestapu, pokud pořádně šlápl do pedálů, hlásit v hájovně nejdříve v 17:50 hodin.
3. Po zatčení manželů Kašparových a pana Václava Zemana provádí gestapo důkladnou prohlídku hájovny a okolí hájovny.
V souvislosti se zatčením hajného Václava Kašpara gestapák Hanke při výslechu u MLS v Hradci Králové uvedl, že hajný Kašpar byl za hájovnou ihned surově zbit.
4. Gestapo předává týnišťským četníkům objekt hájovny, včetně přilehlého pozemku, ke střežení nejdříve v osmnáct hodin, po té co ukončilo v hájovně veškeré činnosti související se zatčením manželů Kašparových a pana Václava Zemana. Po té, co poučilo týnšťské četníky, kterým předává hájovnu ke střežení o úkolech, které budou při střežení hájovny plnit a o součinnosti při vznilu jakékoliv mimořádné události - například příchodu k osoby, nebo osob, ktré se budou dožadovat rozmluvy se zatčenými nebo dokonce i vstupu do hájovny.
Badatelé, včetně J. Brandejse - Oběti z petrovické hájenky, ve svých pracích uvádí, že gestapo předpokládalo, že někdo k hájovně příjde a že bude chtít mluvit s hajným Kašparem.
5. Ze zápisu ve Staniční knize, který provedl strážmistr Radil je zřejmé, že kolem třičtvrtě na sedm k takové události došlo. Strážmistr Radil údajně po narušiteli čtyřikrát vystřelil a pak vše šel zatelefonovat na gestapo.
6.

Z Hlavního nádraží v Hradci Králové vyjíždí vlak do Týniště nad Orlicí v 17:21 hodin. V 17:56 hodin má dorazit na nádraží v Týništi nad Orlicí. Kolem hájovny ve Velkých Petrovicích, č.p. 60 vlak projíždí v 17:53 hodin.

 

Pokud by pan Miroslav Říčař jel tímto vlakem, pak by:

 

Projížděl kolem hájovny, která je celá i s přilehlým pozemkem viditelná z projíždějícího vlaku v době občandkého soumraku, kdy jsou ještě velmi dobré světelné podmínky a tak by perfektně viděl dění kolem železniční tratě i dění u hájovny. 

Se jistě díval z okna vlaku, kam půjde. Nejen hájovna, ale i cesta, po které k hájovně dorazí vede podél železniční trati, po ktré vlakem jede. Vzhledem k tomu, že v hájovně nikdy nebyl a nevěděl kam půjde, mu jistě ten, kdo mu cestu k hájovně popsal, řekl, že hájovnu a cestu k ní si může prohlédnout z vlaku, že hájovna je první stavení vlevo, ve směru jízdy, které uvidí po té, co projede vlak pod viaduktem na cestě z Třebechovic pod Orebem do Týniště. Vzhledem k tomu, že k hájovně dorazil Miroslav Říčař dle tvrzení strážmistra Radila cca 40 minut po příjezdu vlaku na nádraží v Týništi nad Orlicí je zřejmé, že nikde nebloudil, že šel přímo k hájovně, že ten kdo mu cestu popsal, mu ji popsal tak, že neměl problém k hájovně dojít.

Projížděl kolem hájovny v době kdy v hájovně zasahovalo gestapo a na prostranství před hájovnou byli už i dva týnišťstí četníci a tak největší pravděpodobností musel vidět to, co se u hájovny dělo - zásah gestapa.

Mu po příchodu k brance hájovny, po té co by uviděl na prostranství před hájovnou hlídkujícího četníka, muselo být jasné, že se v hájovně něco událo a že to může mít souvislost s ranním zatčením jeho maminky gestapem. Opravdu by přišel Miroslav Říčař k brance hájovny a začal se vyptávat četníka jestli je hajný doma. Vždyť podle badatelů včetně J. Brandejse šel pan Miroslav Říčař varovat hajného Václava Kašpara a svého otce přen možným zatčením gestapem a hlídkující četník před hájovnou tam mohl být, vlastně tam byl v důsledku akce gestapa, která proběhla před jeho příchodem.

7.

Zápis, který učinil strážmistr Radil je v rozporu se svědectvím četníky v hájovně střeženými zbylými obyvateli hájovny, dcerou manželů Kašparových, sestrou pana Václava Kašpara a jejím synem.
Podle jejich svědectví se u hájovny opravdu střílelo, ale padl jeden, maximálně dva výstřely. Střelba se odehrála u hájovny cca o hodinu a půl později, než jak uvedl strážmistr Radil v zápisu do Staniční knihy. Zápis ve Staniční knize končí strážmistr Radil sdělením: "Další je předmětem Gestapa ".

   

 

 

VEČER A pozdě večer:

1. Po devatenácté hodině odjíždí pan Miroslav Říčař vlakem z hlavního nádraží v Hradci Králové do Týniště nad Orlicí. 

Z fotografie, která ukazuje jak vypadalo okolí a vlastní hájovna manželů Kašparových je jednoznačně vidět, že kolem plotu nebyly žádné náletové dřeviny, tak jak je tomu dnes. 

Náletové dřeviny nebyly také v blízkosti trati - Hradec Králové - Týniště nad Orlicí, na levé straně cesty k hájovně - viz. fotografie. 

Z fotografie je více než zřejmé, že strážmistr Radil musel vidět příchozího, o kterém píše v zápisu ve Staniční knize četnické stanice Týniště n.O., který dle jeho výpovědi přišel k hájovně kolem 18:45 hodin, tedy na konci nautického soumraku a začátku astronomického soumraku, že musel vidět jak zhruba vypadá a kterým směrem utekl ...

Plot, který začíná na pravé straně fotografie je vzdálen od branky minimálně 50 metrů. Fotografie zachycuje místo kde došlo ke střelnému zranění Miroslavy Říčaře, kterému podlehl, místo, kde ležel, kde byl údajně nalezen.

 

2.

Po dvacáté hodině přišel k hájovně ve Velkých Petrovicích pan Miroslav Říčař. 

V této souvislosti paní Jiřina Malcová – rozená Kašparová uvedla: 

"Ozval se křik: „ Hajný Kašpare“,  po chvíli: „Hajný Václave Kašpare“,  což se několikrát opakovalo. Pak bylo ticho a pak se ozval jeden nebo dva výstřely."

3.

Pan Mgr. Lukáš Mazúch v emailu, která mi zaslal 9. srpna 2017 uvádí, že při pitvě byl v těle Miroslava Říčaře nalezen vstřel ze zbraně ráže 6,35 mm. Dále v tomto emailu pan magistr píše:

"Staniční služební kniha také jednoznačně vyvrací evidentní smyšlenku, že by Říčař byl zasažen četníkem z karabiny. Je z ní totiž patrné, že všichni výše zmínění četníci byli vyzbrojeni pouze pistolemi (a pokud vím, četnictvo užívalo pistole ráže 9 mm)."

Z výpovědi pana Mgr. Mazůcha je dále zřejmé, že pana Miroslava Říčaře nezastřelil strážmistr Radil, který v 18:45 hodin údajně použil u hájovny služební zbraň a údajně z ní čtyřikrát vystřelil. Zbraň z níž střílel strážmistr Radil měla větší ráži, než zbraň z níž byl vystřelen projektil, kerý ukončil život pana Miroslava Říčaře. 

4.

Účastnil li se konfident Farský cesty pana Miroslava Říčaře k hájovně ve Velkých Petrovicích, musí gestapáci vyřešit jeden problém, krytí konfidenta ...
Byl opravdu pan Miroslav Říčař tak důležitou zájmovou osobou pro gestapo, jak se nám snaží namluvit například Brandejs, nebo pro gestapo bylo důležitější poskytnout krytí konfidentovi, ktrý se moh velmi aktivně angažovat v úterý 23.2.1943 v hledání adresy, kam má pan Miroslav Říčař z Hradce Králové odjet. Konfidenta, který měl pro gestapo velkou cenu, který měl pro gestapo i značný potenciál, díky němuž gestapu přinesl i po úterku 23. 2. 1943 nejenom spoustu cenných informací, ale který také gestapu předal nejednoho vlastence k zatčení.

Poznámka:

 

Gestapo mělo koncem zimy 1943 pod dohledem konfidenta Farského otce Miroslava Říčaře, Josefa Formánka a další odbojáře z ilegální KSČ v královéhradeckém kraji - na Náchodsku, ve Dvoře Králové nad Labem ...

S největší pravděpodobností v té době již mělo gestapo dost informací i o činnosti Josefa Dubce, s nímž Miroslav Říčař úzce spolupracoval a který byl s největší pravděpodobností také pod dohledem konfidenta Farského a který mohl být 23.2.1943 Farským v souvislosti s odchodem Miroslava Říčaře do ilegality vytěžován ... 

Je možné, že snaha pomoci potřebnému pomohla znovu konfidentu Farskému k rozkrytí spojení z Hradce Králové do hájovny manželů Kašparových ...

   

Jak zahynul pan  Miroslav Říčař, se s největší pravděpodobností vyřešit nepodaří.  

Nelze to zjistit ani ze zápisu, který 24.2.1943 v 7 hodin ráno pořídil do Staniční knihy četnické stanice v Týništi nad Orlicí četnický strážmistr Karel Radil, který byl gestapem v 17 hodin 23.2.1943 odvezen z četnické stanice v Týništi nad Orlicí do hájovny č.p. 60 ve Velkých Petrovicích, kde prováděl minimálně do 6 hodin 24.2.1943 střežení objektu. Pod stručný záznam průběhu dění u hájovny zapsal strážmistr Radil tuto větu:

"Další je předmětem Gestapa"

V této souvislosti se nabízí otázka: 

"Zapsal strážnistr Radil do Služební knihy po pravdě vše, co se během jeho služby v hájovně ve Velkých Petrovicích odehrálo, zapsal velitel četnické stanice Čermák po pravdě vše tak, jak vše během služby jeho podřízených u hájovny probíhalo a nebo oba četníci zapsali to, co jim bylo nařízeno zapsat Gestapem?"

U objektu, který střežili na příkaz gestapa týnišťští četníci se stala mimořádná událost, bylo a je standardem, že při řešení této mimořádné události se tohoto řešení účastní velitel podřízené složky, jejíž činnost s touto mimořádnou událostí souvisí.

 
 

K VÝŠE UVEDENÉMU DÁLE DODÁVÁM:

Paní Jiřina Malcová – rozená Kašparová, poté co gestapo odvezlo její rodiče z hájovny, neměla možnost se s rodiči již nikdy setkat. 

Gestapo paní Boženě Lochmanové, která se o  paní Jiřinu Malcovou – rozenou Kašparovou starala, několikrát návštěvu povolilo, ale nikdy nedovolilo, aby se uskutečnila. Při první povolené návštěvě, která se měla konat v budově gestapa v Hradci Králové, vpustili do budovy gestapáci  jen paní Lochmanovou, sestru pana Václava Kašpara, děti  - Jiřinu ( dceru manželů Kašparových ) a jejího bratrance Jirku ( syn paní Lochmanové ),  musela paní Lochmanová nechat venku před vchodem do budovy. Gestapáci drželi paní Lochmanovou řadu hodin v budově. 

Moje sestra mi vyprávěla, že byla u toho, když o tom babička ( tak vnímá paní Boženu Lochmanovou, kterou jsem já nezažil, moje sestra ) vyprávěla: 

"Celá se třásla a bylo na ní vidět, že to trauma, které prožila se jí vrací. Roztřeseným hlasem popsala, jak ji ozbrojení gestapáci nahnali do místnosti, kde dlouhé hodiny musela stát čelem proti zdi pod dohledem ozbrojených esesmanů, kteří se ohromě bavili na tom, že venku, před budovou, kde sídlilo gestapo, na paní Lochmanovou čekají dvě vystrašené děti ...". 

Obě děti, které byly přítomny zásahu gestapa v hájovně a dalším událostem, které po něm následovaly, byly znovu gestapáky krutě traumatizovány. I přesto, že stály před vchodem do budovy gestapa, se našli lidé, kteří je tam nenechali stát samotné, utěšovali je a jedna mně neznámá dáma, která s nimi před vchodem do budovy gestapa čekala až do doby, než byla paní Lochmanová gestapáky propuštěna, jim řekla, že když se Jirkova maminka nevrátí, že půjdou s ní k ní domů a že se o ně postará. Tito lidé a opravdoví přátelé pana Václava Kašpara a paní Růženy Kašparové si zasluhují můj dík.

Paní Lochmanová se ani se svým bratrem a ani se svou švagrovou, paní Růženou Kašparovou nesetkala, to nebyl účel toho, proč si ji gestapáci pozvali.

 

 

Zbraně:

1.

Sestra pana Miroslava Říčaře, paní Jarmila Čamrová, která v době, kdy se její bratr zapojil do odbojové činnosti již nebydlela v bytě todičů, ale v té době již byly provdaná v Trutnově, na str. 8 až 9 spisku Oběti z petrovické hájenky, J. Brandejs, vypovídá, že pan Miroslav Říčař, který byl pro gestapo zájmovou osobou ( byl veden spolu se svojí matkou i svojí sestrou v příslušné evidenci gestapa ) – jeho otec byl hledán gestapem, který nebyl v ilegalitě, byl ozbrojen a nosil u sebe zbraň.

Vzhledem k tomu, jak reagovala maminka Miroslava Říčaře na skutečnost, že její manžel odešel do ilegality, kdy se psychicky zhroutila ( výpověď Josefa Dubce, která byla zapsáma na gestapu 10.3.1943 ), což bylo známo i jejímu synovi, je velmi nepravděpodobné, že paní Říčařovou její syn seznámil s tím, že je v odboji, že je členem ilegální KSČ a že by jí ukazoval svoji zbraň, pokud by ji měl ....

Výňatek z výpovědi sestry pana Miroslava Říčaře -  Jarmily Čamrové, která je uvedena na str. 8 až 9 spisku Oběti z petrovické hájenky, J. Brandejs  

"... můj bratr Mirek se střelil sám do spánku, když viděl, že je vyloučeno, aby gestapu unikl. Mezi odbojovými pracovníky byla přísaha, že je nikdy gestapo nedostane živé. Statečný bratr svou přísahu splnil bezezbytku. Když na něj volali, aby stál, / dal se na útěk /, vystřelil náš četník možná jen pro výstrahu, poněvadž Mirka určitě nezasáhl. Mirek viděl, že je v pasti a svůj život ukončil sám. Můj strýc Josef Dubec / popravený stejný den s tatínkem / ho ještě uviděl v márnici a řekl mně, že Mirek si to udělal sám (poznámka: z kontextu vyplývá, že se Miroslav Říčař sám zastřelil zbraní ráže 6,35 mm, která byla v jeho osobním držení), že to je rána z bezprostřední blízkosti okolo zčernalá - okouřená ..."

(poznámka: Pan Miroslav Říčař zemřel na následky střelného zranění 23.2.1943. Mgr. Josef Mazúch v emailu z 9.8.2017 uvádí, že tělo pana Miroslava Říčaře bylo podrobeno pitvě. V budově královéhradeckého gestapa patologie nebyla, pan Josef Dubec byl zatčen o tři dny později - 26.2.1943 a pokud by mu gestapáci chtěli ukázat jak dopadl jeho synovec a jeden z  jeho nejbližžších spolubojovníků v odboji, mohli k tomu použít fotky z fotodokumentace ...)

V rozporu s tvrzením sestry Miroslava Říčaře je výpověď pana Josefa Dubece - strýce a nejbližšího spolupracovníka Miroslava Říčaře v odboji, který sám neměl svoji osobní zbraň. 

Do protokolu, který s ním sepsal na gestapu v Hradci Králové dne 6. května 1943 kriminální komisař Hanke, uvedl, že pan Bohunil Říčař a pan Josef Fornánek ozbrojeni byli, že nosili osobní zbraň. U pana Miroslava Říčaře uvedl, že mu není známo, že by nějakou střelnou zbraň vlastnil.

Pan Josef Dubec ukrýval 25 kg dynamitu, které mu do úschovy předal prostřednictvím pana Stribingera jeho švagr Bohumil Říčař. Tato skutečnost je zaznamenána v písemnostech vzniklých z činnosti královéhradeckého gestapa.
Pan Josef Dubec v roce 1942 předal dvě pětikylové krabice dynamitu Bohumilu Říčařivi. Další dvě pětikylové krabice dynamitu vzal ze skrýše, kam je ukryl Josef Dubec, Miroslav Říčař a předal je svému otci. I o tomto se dočteme v písemnostech vzniklých z činnosti Královéhradeckého gestapa. 

Těch rozporů je zde víc. Rozmluvy na gestapu byly přímo monitorovány a nesmělo se při nich zmínit nic, co by souviselo jak koliv s případem gestapem zadržené osoby, které byla rozmluva povolena. Výjimka možná je, pokud by to bylo v zájmu gestapa ...

Je více indícií, které vypovídají o tom, že Miroslav Říčař ozbrojen nebyl. Jednou z nich je i to, že denně jezdil vlakem z Hradce Králové do Pardubic. Z jednoho dobře střeženého železničního uzlu do druhého, možná ještě významějšího, kde musel předpokládat, že se kdykoliv může stát cílem osobní prohlídky bezpečnostních nebo vojenských složek ...

Nelze ale vyloučit, že 23.2.1943 pan Miroslav Říčař, když mnoho hodin čekal na nádraží v Hradci Králové, než odjel do Týniště nad Orlicí, zbraň od někoho opravdu nedostal. Miroslav Říčař tu zbraň mohl dostat tak, aby o tom věděl i někdo jiný, třeba některý s železničářů. Je otázkou, pokud opravdu tento děj proběhl, jestli panu Miroslavu Říčařovi gestapo, do hry, kterou s ním hrálo, poskytlo jako rekvizitu funkční zbraň ....

2.

Pan Václav Kašpar měl povolení na zbraně, které po jeho zatčení gestapo zabavuje, na zbraně, které potřeboval k výkonu svého povolání hajného.

V článku Vléma Kejzlara – Zbraně pro domácí odboj ( Sborníček Čapkova muzea, str. 45 ) je uvedeno: 

„ … Několik pušek a pistolí do úschovy předal petrovický hajný Václav Kašpar, …“

Při opravě  a rekonstrukci hájovny ve Velkých Petrovicích č.p. 60, na konci sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, byly objeveny pod dřevěným obložením v důmyslné skrýši dlouhé a krátké palné zbraně.

3. Pan Václav Zeman žádnou střelnou zbraň u sebe nenosil, žádnou neměl, k ničemu ji nepotřeboval i když byl aktivním členem odboje, zajišťoval například spojení št. kpt. Albína Sládka s mjr. Brankou, který měl napojení na Obranu národa v Praze
   

 

 

●  O tom jak probíhal výslech zatčeného pod vedením sadistické zrůdy - gestapáka Winklera, který je prováděn známým způsobem, se můžete seznámit ve výpovědi pana pplk. Josefa Munzara, bratra por. Františka Munzara, kterou učinil po válce:

 

"Dne 13. února 1943 jsem byl předveden do Ptschova paláce, kde již gestapák Winkler nemilostdně tloukl klacky mého bratra (poznámka. por. Františka Munzara) a redaktorku elišku Valentovou. Stál jsem na chodběpřed pootevřenými dveřmi, mohl jsem slyšet výkřiky bolesti mého bratra. Dále jsem slyšel ženský hlas, byla to valentová. Vzhledem k tomu, že to bylo pozdě v noci nevzal mne Winkler k výslechu, byl oblečen v jezdeckých kalhotách a botách,  přes prsa na řemeni mu visela pistole, zeptal se mne zda jsem slyšel křičet bratra a že budu mluvit, dal mi facku a nařídil, aby mě odvezli na Pankrác. Za týden si pro mne osobně přijel. Dal mi pouta a odvezl mne do Petschkova paláce. Slyšel jsem přes kancelář jak bratr bolestí křičí a nechal mne před kanceláří, pak mne zavedl do jiné místnosti kde byli ještě čtyři gestapáci. Winkler mne osobně tloukl šavlí, pak nějakými klacky, řemenem a holí do páté hodiny ranní a jemu pomáhal ještě jeden z gestapáků. Aby mne mohli tlouci, převrátili mě se spoutanými pažemi,prsa na stůl, jeden mne držel za ruce a Winkler a další mne tloukli tloukli do zad a na zadek takovým způsobem, že mi způsobili těžká zranění, jehož viditelné známky nesu dodnes, mám jizvy velikosti dlaně.Při této exekuci mne vyslýchal a donucoval výhružkami, abych se doznal. K ránu jsem byl odvlečen do sklepení  Petschkova paláce a zde mě Winkler poléval proudem studené a vařící vody.Při tom se na chodbě vymočil a udělal velkou potřebu a já jsem byl přinucen rukama ji uklidit, při tom vyhrožoval, když to neuklidím, že mne donutí výkaly sníst! 

Pak jsem byl odvezen na Pankrác a hozen do cely. V průběhu měsíce mne vyslýchali 8 až 9 krát, takže zhnisané rány se nemohly ani zahojit. Při výslechu jsem viděl bratra svázaného do kozelce jako já, zranění měl stejné, nemohli jsme pod pohrůžkou spolu mluvit, bratru při výslech dávali lápis (poznámka - dusičnan stříbrný, používá se na odleptání bradavic) na přirození. Výslechy byly nevýslovně sadistické . ..."

(Zdroj: Historický kaleidoskop 1/2013; Bohuslav Kašpar, rakousko-uherský pilot a čs. štábní rotmistr  letectva, str. 38 – 39)

 

●  Gestapem zatčené ženy na tom při výsleších nebyly lépe.

Já se mohu na základě indicií, které naznačují krutosti gestapáků k zatčeným ženám, jen domnívat, jakých zrůdností tito „nadlidé“ byli schopni.

Pan Tomáš Kašpar má v této souvislosti ucelenější pohled nežli já.

V knize  - Výkřik ze zapomnění, pan Tomáš Kašpar uvádí, že fotograf a daktyloskop královéhradecké služebny gestapa Alfred Jeschek  si po skončení vyšetřování  pana Bohuslava Kašpara  vyžádal jako svého pomocníka do fotolaboratoře.

Alfréd Jaschek  panu Kašparovi umožnil setkávání s jeho bratrem Jaroslavem, který se díky tomu dozvěděl mnoho cenných informací a od pana Bohuslava Kašpara a mimo jiné převzal i fotografie gestapáků a personálu královéhradecké venkovské služebny gestapa. Fotografie po osvobození byly využity Mimořádným lidovým soudem v Hradci Králové. 

Pan Tomáš Kašpar v této souvislosti uvádí:

"O tom, že paní Jolana Kašparová byla vystavena surovostem gestapa, vypovídal sám gestapák Václav Hanke: 

„… sdělila mi druhý den po výslechu, že byla stlučena, aby z ní bylo vynuceno doznání. Stopy, po tlučení na obličeji jsem viděl".

 

"Bylo by naivní si myslet, že můj otec, když ho mučili a zejména pak, když mu přivezli na vozíčku surově zbitou a pohybu neschopnou manželku, mlčel a že na otázky gestapáků určitým způsobem neodpovídal …"

"Dále cituji z výpovědi spoluvězně Bohuslava Čtvrtečky:"

“… Při výslech byl Kašpar hodně zbit. Dobeš z Přerova …“."

 

Velmi si vážím otevřenosti pana Tomáše Kašpara. Já se s jeho slovy plně ztotožňuji.

Nebylo náhodou, že si za záminkou návštěvy pana Václava Kašpara gestapo na služebnu do Hradce Králové  pozvalo sestru pana Václava Kašpara, paní Boženu Lochmanovou s jejím v té době desetiletým synkem Jirkou a třináctiletou dcerou manželů Kašparových, Jiřinkou, o kterou se paní Božena Lochmanová po zatčení jejich rodičů starala.

Nebylo náhodou, že obě děti musely zůstat před budovou gestapa a paní Božena Lochmanová byla ozbrojenými příslušníky SS odvedena do budovy, kde se nesetkala se svým bratrem ani švagrovou, ale za střežení ozbrojenými SS-many stála čelem proti zdi několik hodin v jedné z místností budovy královéhradeckého gestapa.

Ani já nejsem naivní, gestapáci neměli slitování v ničem a s nikým  …

Vypovídali i ti, o kterých historici píší, že nikoho neprozradili a mučení vydrželi, tak jak to tvrdí třeba o odbojářích z Hronova, kteří byli zatčeni ne gestapem, ale četníky 24. února 1943 a nebili selektováni, mohli se domluvit na tom, jak budou vypovídat a tak také na gestapu při výsleších vypovídali.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode