V roce 1947 byla odhalena na hájovně ve Velkých Petrovicích pamětní deska Václavu Kašparovi a jeho manželce.

Otec se narodil r. 1908 v Třebechovicích pod  Orebem. Již od roku 1939 pracoval v odboji severovýchodních Čech. Skrýval spolupracovníky odboje, kteří se museli před  nacisty uchýlit do ilegality a na jejichž dopadení byly Němci vypsány i velké peněžní odměny. V naší rodině našlo úkryt a porozumění několik z těchto lidí. Nejčastěji se skrýval v hájovně A. Sládek, důstojník československé armády, profesor Zíb a železničář Říčař, všichni z Hradce Králové.

Často k nám chodívaly spojky odboje - Jitřenka Šnajdrová a Inka Slezáková,  obě úřednice z Hradce Králové a major Snítil.

Práce těchto  nadšených  vlastenců  byla zmařena  vpádem  gestapa  do hájovny   dne  23.února 1943.  Po zevrubné,  ale bezvýsledné  prohlídce  hájovny  a okolí  byl zatčen otec  i matka  a též matčin bratr - dvacetiletý Václav Zeman, který v té době v naší rodině žil.

Matka zemřela  v srpnu  ještě téhož  roku  v koncentračním  táboře Osvětim,  jako  Jitřenka  a Inka.  Otec byl  v listopadu 1944 odsouzen v Berlíně  k trestu smrti  pro velezradu  a popraven 15.1.1945 v Brandenburku. Strýc,  Václav Zeman se stal nezvěstným. Otec byl vyznamenán v roce 1947 Československým válečným křížem in memoriam.

V Týništi n.Orl. dne 12.dubna 1966 

Jiřina Malcová roz.Kašparová

 

●  Vzpomínka paní Jiřiny Malcové - rozené Kašparové - kopie originálu 

 

Ideologové určitého režimu nejen v padesátých, ale i v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století a jim poplatní "historici" a "badatelé" i v dnešní době vnímají nekomunistický odboj, který je nedílnou součástí II. odboje, jinak! 

 

 

 

Padesátá a šedesátá léta minulého století

  ( Nástup a upevňování totalitní moci )

Mnozí příslušníci nekomunistického odboje, kteří přežili nacistické káznice a koncentrační tábory, perzekuováni ve jménu "lidově demokratického zřízení", které není ničím jiným než komunistickou totalitou stalinského typu. Totalitou, kterou zde po převratu 25. února 1948 nastolila KSČ. 

Vlastenci, kteří se účastnili II. odboje v řadách odbojových organizací, které komunisti označili za proburžoazní odboj, ctí demokracii a své odhodlání bojovat proti jakékoliv totalitě jednoznačně ukázali v boji proti nacismu.

 

Komunisté vědí, že jsou velkými odpůrci jejich plánů, které v duchu Stalinových představ o uspořádání ve střední Evropě chtějí komunisté uskutečnit. 

Tito stateční lidé nejsou nepřáteli demokratického zřízení, proto se nehodlají smířit s diktaturou totalitního typu, kterou do jejich vlasti instaluje KSČ. Nehodlají se smířit s diktaturou:

  • Proti jedné z jejíchž mutací aktivně bojovali v letech 1939 až 1945. 
  • Která nemá s demokracií a demokratickým zřízením nic společného.
 

Jakým nebezpečím pro demokracii KSČ je, si uvědomují představitelé Obrany národa i odbojáři ze št. kpt. Albínem Sládkem budované odbojové organizace Národní odboj v severovýchodních Čechách, jejíž přeživší členové se po válce sdružili do organizace Domácí odboj 1939 - 1945 severovýchodních Čech - "Jitřenka". 

V obžalovacím spisu 13 J 167/44, z 25. června 1944, proti Václavu Kašparovi, Waltru Tešařovi, Oldřichu Žákovi, Josefu Lebedovi a Bohuslavu Kašparovi, je  na str. 6 uvedeno:

Překlad:

"V létě 1942 se obviněný Lebeda setkal s jemu dosud neznámým ševcem Šrůtkem z Dobrušky. Šrůtek informoval Lebedu o existenci organizace, která připravuje převzetí moci po revoluci a zeptal se ho, jestli by byl ochoten spolupracovat. Obviněný Lebeda vyjádřil souhlas. Pak Šrůtek vysvětlil, že hlavou organizace je bývalý důstojník, který ji vede pod krycím jménem Strejček, a že předpokládá, že ho tu s pokyny uvidí. Šrůtek s Lebedou se spolu setkali několikrát. Při jejich politických rozhovorech byl Šrůtek jednou pro národní, jindy zase pro komunistickou orientaci odbojové organizace.

Čtyři týdny po prvním setkání Šrůtka a Lebedy se objevil Sládek, který také před obviněným Tesařem, Žákem a Lebedou vystupoval pod přezdívkou Strejček, řekl jim, že ještě před očekávanou revolucí v Protektorátu převezme moc a úřady organizace, kterou vytváří, aby se zabránilo komunistům přijít k moci. ... " 

StB měla po válce přístup nejenom k tomuto spisu.

 

Pan Tomáš Kašpar na str. 162 knihy Výkřik ze zapomnění uvádí:
 

"81) Archiv pobočky Svazu politických vězňů v Dobrušce, Božena Čtvrtečková - Tragédie na Dolech 25.3.1943:

"Sládkova dcera šla po válce studovat na dětskou lékařku a jeho syn do důstojnické školy. Po roce 1948 byl npor. Sládek prohlášen za fašistu, jeho dcera musela odejít ze studií s syn byl vyloučen z vojenské školy.Dcera šla pracovat do továrny a po čase, na doporučení závodu, se znovu na školu dostala, je dětskou lékařskou, syn se už na vojenskou školu nedostal."

Jedná se o svědectví Boženy Čtvrtečkové, kronikářky obce Bystré - Doly, snachy Anny Čtvrtečkové" 

   

Na základě studia materiálů, které vznikly z činnosti vojenské kontrarozvědky a státní bezpečnosti proti pplk. Josefu Munzarovi pan Tomáš Kašpar dokládá, že vojenská kontrarozvědka měla pokyny od KSČ k likvidaci prvorepublikových důstojníků, mezi které patřil i pplk. Josef Munzar, který byl za svoji činnost v odbojové organizaci Obrana národa a ve skupině por. Františka Munzara, jeho bratra, gestapem zatčen a po uvalení ochranné vazby odsunut do koncentračního tábora Flossenbürg.

Na pplk. Josefa Munzara bylo nasazeno několik komunistických agentů, kteří hlídali každý jeho krok. Desítkami přísně tajných svodek a protokolů, které jsou obsahem čtyř obsáhlých kartonů, se mu snažili dokázat protistátní činnost.

Pplk. Josef Munzar byl státní bezpečností zatčen 23. března 1955. Byl vyslýchán standardním způsobem, jakým StB vyslýchala své oběti. Pod jak psychickým tak i fyzickým nátlakem a pohrůžkami zabitím podepsal pplk. Josef Munzar několik desítek protokolů, na základě nichž byl obžalován a  Nejvyšším soudem Vojenského kolegia odsouzen na 25 let žaláře.

V komunistických lágrech strávil pan pplk. Josef Munzar osm let.

Na základě zákona 119/1990 Sb. byl pan pplk. Josef Munzar plně rehabilitován.

 

V této souvislosti je nutné poukázat i na skutečnost, že od podzimu 1942 až téměř do jara 1943 rozpracovávají odbojovou skupinu por. Františka Munzara, jejímž členem je i por . Josef Munzar konfidenti gestapa - Bohumil Seibert a Josef Veselý.

Po válce pracuje konfident gestapa Bohumil Seibert pro StB a konfident gestapa Josef Veselý je funkcionářem KSČ.

   
Paní PhDr. Růžena Hlušičková, CSc v publikaci - "Josef Kulhánek ( 1897 - 1967 ) Legionář a odbojář", na straně 58 uvádí:
 

" ... Začátkem 50. let si Kulhánkovi vzali na vychování chlapce. Chlapec byl sirotkem, narodil se v roce 1937 v Polsku a jmenoval se Jan Raich. Vlastní děti Kulhánkovi neměli a chtěli poskytnout domov potřebnému dítěti. Podle některých svědectví chtěli hocha adoptovat, řízení však narazilo na nevůli úřadů, pro něž nebyl Kulhánek dost "spolehlivý člověk a vychovatel". Inu byl přece legionář, příslušník nekomunistického odboje, který v poválečné době, zvláště po roce 1948, vlastně neexistoval a navíc občan národně - socialisticky orientován. Však se také nedočkal žádného ocenění za své hrdinství a oběť, kterou přinesl v boji za naší státní a národní svobodu.

Žádný úřad však nemohl změnit skutečnost, že Jan Raich byl u svých pěstounů až do svého odchodu na vojnu a dodnes na ně vřele vzpomíná. ..."

   

 

 

Svaz protifašistických bojovníků

    ( SPB )
Vzniká v roce 1951 sloučením Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP)Svazu národní revoluce (SNR), Československé obce legionářské (ČsOL) a Svazu partyzánů.
 
V padesátých a šedesátých letech jsou z jeho řad v souladu s politikou KSČ vylučováni hrdinové, kteří bojovali za naši svobodu a mezi vylučovanými jsou i osobnosti - čestní členové, kteří za naši svobodu obětovali svůj život. 
Mnozí z těchto vylučovaných osobností se provinili tím, že bojovali na špatné straně odboje, byli spjati s nekomunistickým odbojem, s armádou, která přišla do vlasti ze západu. Vylučováni, ale byli i odbojáři, kteří byli spjati s odbojem KSČ a nebo přišli do vlasti se Svobodovou armádou. 
Tyto osobnosti, které dokázaly, že jsou ochotny a schopny za spravedlivou věc bojovat, že mají morální a mravní kodex, byly mocenskými kruhy KSČ a jejich nohsledy vnímány jako hrozba a ony opravdu, minimálně v rovině mravní a morální pro KSČ a její nohsledy hrozbou byly a tak tyto osobnosti byly z SPB vlučovány a pokud žily, byly komunisty perzekuovány a mnohdy i vražděny - viz. paní Dr. Milada Horáková a mnozí další.
 
 
 

Sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století 

  ( Normalizace a pokračování normalizačního procesu)

V sedmdesátých letech minulého století, v atmosféře nehorázné servility k názorům hlásaným z Moskvy, z politbyra Komunistické strany Sovětského svazu řízeného Brežněvem, vůdčí osobností sil, které vojenským vpádem 21. srpna 1968 a následnou okupací naší vlasti potlačily reformní dění v našem státě, v naší společností, vytváří oficiálně hlásané ideologii poplatní "historici" a "badatelé" na základě skutečných dějinných událostí spoustu stupidních legend. 

Jednou z nich je v roce 1978 Brandejsem publikovaná legenda - Oběti z petrovické hájenky!

O čem byl tento ideologický pohled, to Vám ukáže ve svých tezích sám soudruh Dr. Gustáv Husák, generální tajemník strany, která to se všemi občany ČSSR v podstatě myslela dobře, jen ne vždy se to soudruhům komunistům povedlo. 

 

V roce 1969 se Dr. Gustáv Husák stává čelním Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ).

Ve svém projevu na ÚV KSČ, 25.6.1970 Dr. Gjustáv Husák mimo jiné tvrdí:

 

„Dnes u nás prakticky žádná cenzura neexistuje. Vycházíme ze zásady, že šéfredaktor je rozhodující osobou, odpovídající za obsah novin a časopisů…“ 

  Dr. Gustáv Husák zde mluví o autocenzuře a sám je také vzorem pro všechny straně poplatné autocenzory, což dokazuje u druhého vydání svého Svedectva o Slovenskom národnom povstaní, které vyšlo v roce 1974, které není žádným svědectvím, ale legendou o tom, jak Husák a jeho komunistická strana byla hybnou silou Slovenského národního povstání.
   
V květnu 1971 je Dr. Gustáv Husák zvolen prvním tajemníkem KSČ a ještě v tomtéž roce je schválen na post generálního tajemníka KSČ. 
 

Laureát Ceny Ferdinanda Peroutky - Jiří Ješ - komentátor a moderátor Radiofóra, pak i českého vysílání Rádia Svobodná Evropa a autor řady pravidelných relací na stanici Praha Českého rozhlasu v této souvislosti uvádí:

 

„Ani nejčernější pesimismus si nedovedl představit hloubku mravního úpadku, nastoleného vládou Gustáva Husáka. Oč vlastenečtější a poctivější byla taková protektorátní vláda generála Eliáše ve vztahu k nacistům ve srovnání s devótní oddaností normalizátorů Sovětskému svazu...“  

(Jiří Ješ, 1996 - .... hovoří Jiří Ješ  Rozhlasové komentáře 1992 - 1997 )

   
V roce 1974 vyšlo druhé, díky Husákově autocenzuře, o které mluvil v projevu na ÚV KSČ 25.6.1970, výrazně přepracované vydání Svedectva o Slovenskom národnom povstaní.
Historik Ústavu politických vied SAV Dr. Josef Jablonický v souvislosti s touto publikací pro periodikum Knižná ruvue 2008/18 uvádí:
 

"Husákovo Svedectvo o SNP (1964) predstavovalo svojrázny spôsob jeho subjektívneho pohľadu na deformácie výkladu Povstania. Svedectvo o SNP som mal možnosť čítať ešte v rukopise. S Husákom som nemal osobné spory, ale mali sme rozdielne názory a hodnotenia historických udalostí. Husák vo svojom Svedectve napísal, že Komunistická strana Slovenska Povstanie inšpirovala, pripravovala a viedla. Vo svojej knihe vybudoval tézu o vedúcej úlohe komunistickej strany v SNP, neobjektívne zobrazil občiansky odboj, povstaleckú armádu a napokon aj partizánov. Počas normalizácie potom dvorná historiografia tieto Husákove tézy nekriticky prebrala a vybudovala na nich superlegendu.

( LITERÁRNE INFORMAČNÉ CENTRUM - Rozhovor s historikom Jozefom JABLONICKÝM )

 

Dr. Gustáv Husák a jím a jeho normalizačním křídlem vedená a ovládaná všemocná strana všem jasně ukazuje, jak se mají presentovat fakta, jak má věda, včetně vědních oborů, které se zabývají moderními dějinami, kultura a školství působit ve prospěch socialismu, jak se má správně ideologicky provádět autocenzura, vlastně lhát!

V této souvislosti Dr. G. Husák uvádí:

 

„Pomlouvají nás, že utlačujeme vědu a kulturu. Jde přirozeně o podvodnou argumentaci... Naopak, chceme ji velkoryse podporovat, ovšem když bude působit ve prospěch socialismu. Přistupovali jsme k této oblasti s trpělivostí a citlivostí, s výjimkou agresivních pravičáků. Dali jsme umělcům a vědcům dosti času, aby věci pochopili, aby se zorientovali...“ 

(G. Husák 10.12.70)

„Život vyžaduje připravovat i některá opatření k potřebným změnám ve školské soustavě... zvláštní pozornost musíme věnovat předmětům, které bezprostředně ovlivňují socialistické uvědomění žáků, jejich přístup k politice strany a jejich zvládání základů našeho světového názoru. Tento úsek se v minulosti velmi podcenil...“  

( G. Husák 25.5.1971)


 
V roce 1972 vzniká metodický pokyn, který definuje, co je to tiskovina se závadným politicko-ideologivkým obsahem.
 

„Za tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem se považují...všechny druhy revizionistické a pravicově oportunistické literatury, díla obsahující a propagující kapitalistický řád, předmnichovskou republiku a různé buržoazní politické a filozofické směry..., díla T.G.Masaryka a E.Beneše a ostatních buržoazních politiků...“ 

 (z Pokynů k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR, 17.6.1972)

   
Zdeněk Hübner v textu "Gustáv Husák" uvádí:
  V roce 1972 byl zásahem vedení KSČ u nás znemožněn dotisk prvního dílu pamětí prezidenta (!) Ludvíka Svobody. Gustáv Husák mu písemně sdělil závažné námitky k řadě politických a ideových názorů, v memoárech citovaných. V rozporu se stanovisky KSČ měly být např. pasáže o legiích, o Zakarpatské Ukrajině, o smlouvě Sovětského svazu s Hitlerem, o německé dělnické třídě atd.
 

„Vážený soudruhu Svobodo... Mezi členy naší strany rostou okolo Tvé knihy rozpaky, nejasnosti i kritika. Jak je Ti jistě známo, západní propaganda soustavně zneužívá rozdílných názorů z Tvé knihy proti stanovisku KSČ v propagandě proti našemu státu... Proto doporučuji, aby se nepospíchalo s přepracováním prvního dílu Tvých vzpomínek, a zejména publikací opraveného vydání (= šlo do stoupy) ...a aby se nepospíchalo příliš také s vydáváním dalšího dílu (= už nikdy nevyšel)...“

   

V osmdesátých letech dochází k upevňování pozic, které byly získány díky normalizačnímu procesu. 

Jak zrůdné bylo vymývání mozků, ke kterému se propůjčili mnozí pedagogové, historici, badatelé a co to znamená pro budoucnost je zřejmé například z Pověsti o Mirku Říčařovi, kterou se žáky základní školy v Třebechovicích pod Orebem v roce 2010 sepsaly Olga Janebová a Monika Malá. Nejen že pracovnice Heldovy městské knihovny, včetně její ředitelky, nevědí, jaký je rozdíl mezi prezentováním historických faktů a pověstí:

" Pověst, p v. každé vyprávění událostiskutečné i smyšlené, pozd. prostonár. vypravování se skutečným hist., ale i podivuhodným základem ..."

( Masarykův slovník naučný, 5 N - Q, str. 926 )

Ale ony jdou v dehonestaci vlastenců, kteří za svobodu naší vlasti položili své životy o právem byli za své hrdinství oceněni prezidentem Edvardem Benešem, který panu Václavu Kašparovi a panu Miroslavu Říčařovi za jejich činnost v odboji udělil Československý válečný kříž - 1939 , ještě dále než s normalizací spjatí pedagogové, historici, badatelé ...

 

 

 

Československý svaz protifašistických bojovníků

    ( ČSSPB )
V roce 1969 čtvrtý sjezd SPB v roce 1969 je ustanovujícím kongresem pro vznik (ČSSPB), který měl pod vedením KSČ a ve spolupráci se všemi organizacemi Národní fronty měl bojovat za socialismus a mír, popularizovat revoluční tradice protifašistického a národně osvobozeneckého zápasu československého lidu, přispívat k výchově mladé generace k socialistickému vlastenectví a internacionalismu a rozvíjet historicko-dokumentační činnost.
ČSSPB je součástí Národní fronty a tak jako pro všechny strany a organizace sdružené do Národní fronty jsou pro ni závazná usnesení a ustanovení sjezdů KSČ a orgánů KSČ
 
ČSSPB je koordinační platformou pro práci dvou národních svazů:
  • Českého svazu protifašistických bojovníků ( ČSPB )
  • Slovenského zväzu protifašistických bojovníkov ( SZPB )

 

Český svaz protifašistických bojovníků ( ČSPB )

V období normalizace se v intencích KSČ výrazně podíli na diskreditaci nekomunistického odboje, nejde již o diskreditaci jednotlivců, ale o diskreditaci celých odbojových organizací.

V roce 1973 je znovu přezkoumávána naopříklad činnost Obrany národa. Na tomto přezkumu se výrazně podílí jak představitelé ČSPB, tak i členská základna ČSPB. Na základě tohoto přezkumu je Obrana národa vyňata ze seznamu organizací, které se podílely na "demokratickém" protifašistickém odboji. Pro členy této odbojové organizace to znamená, že jejich osvědčení o odbojové činnosti, které jim bylo vydáno v souladu se Zákonem 225/1946 Sb., je rázem bezplatné ...

V intencích Dr. Gustáva Husáka a jím vedené KSČ vytváří ČSPB podmínky pro lživý výklad historických událostí, k čemuž využívá i historicko-dokumentační činnoast:

V roce 1978 je publikovám spisek J. Brandejse - Oběti z petrovické hájenky ( 1978 ) - ev.č, 83, který je uložen u OV ČSBS Rychnov nad Kněžnou jako písemná práce - svědectví.

V tomto spisku je kromě spousty nehorázných lží uveřejněn i falzifikát posledního dopisu mého dědečka, pana Václava Kašpara, který můj děda psal nedlouho před svojí popravou.

Já jsem se poprvé setkal s touto legendou v ústním podání Brandejse v roce 1973, kdy ji vykládal žákům týnišťské devítiletky na palouku, kousek od hájovny, odkud gestapáci odvlekli moji babičku, dědečka a prastrýce. Mne tam dovedla se skupinou žáků třetích tříd učitelka, spolužačka mé maminky z týnišťské měšťanské školy. Z Brandejsova výkladu jsem nabyl dojmu, že můj děda podle něj musel být komunista nebo minimálně stoupenec komunistických ideí ...

A publikační činnost, například v ČSPB vydávaném periodiku - Hlas revoluce:

V roce 1984 je v "Hlasu revoluce", v rubrice - "Z galerie statečných", publikován text Jana Brunclíka - Albín Sládek.   

Jan Brunclík zde v rozporu s tím, co o pohledu Albína Sládka na komunisty a KSČ dokládají jak pamětníci, tak i protokoly vzniklé z činnosti úředníků Řídící úřadovny gestapa Praha a úředníků Venkovské služebny gestapa Hradec Králové, vykládá historická fakta upravena tak, aby jejich interpretace byla v souladu s jeho subjektivním viděním světa, s jeho politickým názorem, který je patrný i z textů publikace - "Vy padlí... Vám budiž věčná čest a sláva!", jejímž je spoluautorem. Jan Brunclík nám tak předkládá svoji vizi činnosti Albína Sládka v letech 1942 - 1943:
 
"... Pro úzký kontakt s Formánkem a Říčařem může být Sládek, ač nestraník, považován za jakéhosi vojenského poradce krajského vedení strany."

 

No a tak se Brunclík snaží št. kpt. Albína Sládka, ne na základě faktů, ale jen na základě jeho pocitů, které vychází z jeho vidění světa, jež je pokřiveno ideologií, která byla v padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století tou jedinou správnou ideologií, prezentovat jako "vojenského poradce krajského vedení ilegální KSČ".

 
 

Období po roce 1989

   
Nejenom "historici" a "badatelé", kteří v padesátých až osmdesátých letech přijali roli metres totalitní ideologie, s níž se postupem času sžili natolik, že se stala jejich osobnostním rysem, který jim ani dnes nedovolí vidět události objektivně, vytváří stupidní legendy plné lží a urážlivých nesmyslů. 
Obdobnou cesrot se vydal i Český svaz bojovníků za svobodu ( ČSBS ) a ruku v ruce s nimi jdou i ti, pro které je jejich ego nadevše a pro své zviditelnění využívají i tento svaz.
 
 
 

Český svaz bojovníků za svobodu

    ( ČSBS )
Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) je právně a historicky nástupnickou organizací Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB)
Tato organizace vznikla v roce 1990 přejmenováním Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB)  na Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS) 
 

STANOVY ČESKÉHO SVAZU BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU ( ČSBS )

Hlava II.

Posláním Svazu je:

3. Usilovat, aby dějiny národního odboje za svobodu byly pravdivě zpracovány a aby byl objektivně hodnocen jejich význam pro současné i budoucí generace.

4. Seznamovat veřejnost, zejména mládež, s historií  a odkazem národního boje za svobodu vydáváním publikací, svazového periodika, přednáškami, besedami a ...

7. Zdůrazňovat jednotu domácího a zahraničního odboje, posilovat vlastenecké uvědomění  národního společenství. Vystupovat proti snahám podrývat základy naší státnosti a proti zkreslujícímu výkladu našich dějin.

 

Jedním z badatelů, který za přispění ČSBS vydává své publikace je JUDr. Josef Juza, který v krátkém časovém sledu, nedlouho po roce 1989, vychrlí řadu publikací, které zahrnují období od roku 1914 až po rok 1989. Tvrdí, že je autorem textů v těchto publikacích publikovaných. Jen letmým pohledem do těchto knih zjistíte od koho a z čeho jsou tyto texty převzaty a že se mnohdy nejedná o kvalitní předlohy. 

Tímto způsobem vznikla i publikace:  Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 - 1945; JUDr. Josef Juza a Radovan Dražan; rok vydání 2000. Jedním z vydavatelů a odborných recenzentů je Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Rychnov nad Kněžnou. V této publikaci se například v Předmluvěna str. 41 dozvíme, že:

 

"... Mnozí čeští vlastenci byli za svou odbojovou činnost odsouzeni s odůvodněním velezrady apod., přitom mimo jiné například rozšiřovali protiněmecké tiskoviny. V rejstříku je uveden většinou jeden hlavní trestný čin. Rozsudek a odůvodnění soudu byl pro nás závazný. ..."

 

Z kontextu s dalšími údaji uvedenými v této publikaci je zřejmé, že těmi rozsudky a odůvodněními soudu, které jsou pro autory publikace - Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 - 1945 a pro vydavatele této publikace, kterým je i Československý svaz bojovníků za svobodu, závazné, jsou rozsudky nacistických soudů. 

Této a nejen této nehoráznosti, které jsou publikovány v této knize, se šířeji věnuji na stránce -Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 - 1945 

Mezi badatele, kteří se i v době, kdy již není v platnosti diktát jedné strany, řídí při pohledu na historii a historické skutečnosti pohledem, který je výrazně deformován třídním hlediskem, tak jak ho hlásala v době před 17. listopadem 1989 KSČ, patří například Jan Brunclík - předseda ZO ČSBS č.2 Hradec Králové, předsedou historicko-dokumentačního odboru a odborný konzultant OV ČSBS Hradec Králové v oblasti historie  

V roce 2008 vydává Brunclík publikaci - Živého mne nedostanou! Československý legionář v boji proti nacismu. 

V tomto tisku nenaleznete ani zmínku o skutečnostech, které zde, na této stránce, v souvislosti s činností št. kpt. Albína Sládka dokládám výše. 

V této publikaci nenaleznete ani zmínku o nenávisti a zášti, kterou vůči št. kpt. Albínu Sládkovi, jeho spolubojovníkům, jejich rodinám, vlastně vůči celému nekomunistickému odboji obecně, komunisté  měli a vlastně ještě mají.

V publikaci Živého mne nedostanou! Československý legionář v boji proti nacismu, v kapitole "Mimo "zákon" " , str. 16 až 26, je na str. 22 publikován tento text:

" V létě 1942 informoval Oldřich Šrůtek Josefa Lebedu o existenci organizace usilující o obnovu Československé republiky. Za krátký čas jej seznámil s A. Sládkem. Ten Lebedu informoval o cílech organizace a po jeho souhlasu ..."

  V obžalovacím spisu 13 J 167/44, z 25. června 1944, proti Václavu Kašparovi, Waltru Tešařovi, Oldřichu Žákovi, Josefu Lebedovi a Bohuslavu Kašparovi, je  na str. 6 uvedeno:
 
 

Překlad:

"V létě 1942 se obviněný Lebeda setkal s jemu dosud neznámým ševcem Šrůtkem z Dobrušky. Šrůtek informoval Lebedu o existenci organizace, která připravuje převzetí moci po revoluci a zeptal se ho, jestli by byl ochoten spolupracovat. Obviněný Lebeda vyjádřil souhlas. Pak Šrůtek vysvětlil, že hlavou organizace je bývalý důstojník, který ji vede pod krycím jménem Strejček, a že předpokládá, že ho tu s pokyny uvidí. Šrůtek s Lebedou se spolu setkali několikrát. Při jejich politických rozhovorech byl Šrůtek jednou pro národní, jindy zase pro komunistickou orientaci odbojové organizace.

Čtyři týdny po prvním setkání Šrůtka a Lebedy se objevil Sládek, který také před obviněným Tesařem, Žákem a Lebedou vystupoval pod přezdívkou Strejček, řekl jim, že ještě před očekávanou revolucí v Protektorátu převezme moc a úřady organizace, kterou vytváří, aby se zabránilo komunistům přijít k moci. ... " 

   
 

Na str. 26 až 29 publikace Živého mne nedostanou! Československý legionář v boji proti nacismu nalezneme kapitolu: "Život rodiny v době ilegality Albína Sládka". V této kapitole se na str. 29  Brunclík  věnuje i období po skončení války - citace ze str. 29:

 

"... Po skončení 2. světové války žila ( poznámka: paní Anna Sládková, manželka Albína Sládka ) v Hradci Králové, u své dcery, dětské lékařky MUDr. Jarmily Koutné. Dožila se téměř 92 let a zemřela 4.4.1987 v Hradci Králové".

  Poválečný život rodin odbojářů, kteří bojovali proti nacismu v jiném, než komunisty uznávaném odboji, nebyl tak idilický, jak se nám snaží ve výše uvedeném úryvku Jan Brunclík předestřít. Vypovídá o tom níže publikovaný popis událostí, které v padesátých letech minulého století postihly rodinu št. kpt. Albína Sládka:
 

"Archiv pobočky Svazu politických vězňů v Dobrušce, Božena Čtvrtečková - Tragédie na Dolech 25.3.1943:

"Sládkova dcera šla po válce studovat na dětskou lékařku a jeho syn do důstojnické školy. Po roce 1948 byl npor. Sládek prohlášen za fašistu, jeho dcera musela odejít ze studií s syn byl vyloučen z vojenské školy.Dcera šla pracovat do továrny a po čase, na doporučení závodu, se znovu na školu dostala, je dětskou lékařskou, syn se už na vojenskou školu nedostal."

Jedná se o svědectví Boženy Čtvrtečkové, kronikářky obce Bystré - Doly, snachy Anny Čtvrtečkové" 

( Tomáš Kašpar :Výkřik ze zapomnění str. 162 )
   
 

Brunclík a jemu podobní badatelé a historici ( BrandejsSádloJuza ... ) se nám snaží namluvit, že padesátá, šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století vlastně vůbec nebyla. 

Velmi důkladně za touto iluzí jde právě Brunclík. V publikaci" Živého mne nedostanou! Československý legionář v boji proti nacismu, uvádí na str. 44 a 45 seznam použité literatury. V tomto seznamu nalezneme tři jeho práce z let 2004 až 2006, ale žádnou z doby před rokem 1989, i když v tomto období také publikoval. 

Vysvětlení je ukryto v Brunclíkem sepsaných textech, které vznikly v období před 17. listopadem 1989: 

 

BRUNCLÍK Jan: Štábní kapitán Albín Sládek – Život a boj

   

Hradec Králové; 1982; Nepublikováno - uloženo v Národním archívu.

 

BRUNCLÍK Jan: Major Josef Matohlína: Voják a vlastenec

   

Hradec Králové; 1983; Nepublikováno - uloženo v Národním archívu.

 

BRUNCLÍK Jan: Albín Sládek 

Z galerie statečných; 1984; Hlas revoluce

"Hlas revoluce" je tiskovinou Československého svazu protifašistických bojovníků, jehož je Brunclík nejen členem, ale jak je i z níže uvedeného článku zřejmé, je i horlivým nositelem v tomto svazu hlásaných ideí.

Text článku: Albín Sládek

V tomto článku se nám Brunclík snaží namluvit, že št. kpt. Albín Sládek byl něco jako vojenský poradce Ilegálního krajského vedení KSČ královéhradeckého kraje ...


Od roku 2003 se snažím, aby ke spisku uloženému u OV ČSBS Rychnov nad Kněžnou - J. Brandejs - Oběti z petrovické hájenky ( 1978 ) - ev.č, 83, v němž je uveřejněn falzifikát posledního dopisu mého dědečka, pana Václava Kašpara, který můj děda psal nedlouho před svojí popravou, ke spisku, z něhož například čerpali informace autoři publikace Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 - 1945 a nejen oni, byly přiloženy, pro badatele, ale i čtenáře tohoto spisku, velmi důležité informace, které mají značnou vypovídací schopnost o hodnověrnosti autora tohoto spisku a o údajích v tomto spisku uvedených.

Od  roku 2003 se snažím, aby k tomuto spisku byla ve složce, pod Ev. č.: 83/1, připojena mnou sepsaná Recenze spisku: J. Brandejs, Oběti z petrovické hájenky ( Ev.č.: 83 ), jejíž internetovou podobu jsem uveřejnil na těchto stránkách pod odkazem - Oběti z petrovické hájenky - Josef Brandejs

Vzhledem k tomu, že:

  1. Spisek - Oběti z petrovické hájenky  obsahuje řadu nepravdivých údajů!
  2. Ve spisku - Oběti z petrovické hájenky je publikován Brandejsem cenzurovaný a pozměněný poslední dopis pana Václava Kašpara! 

je velmi důležité, aby každý, kdo se spiskem bude pracovat, se měl možnost seznámit nejen s fabulacemi a podvrhy a neomluvitelnými a zásahy do práv těch, o kterých  J. Brandejse, jak on sám tvrdí: "s "úctou" píše", ale i s fakty!

 

V březnu 2012 jsem napsal otevřený dopis předsedovi OV ČSBS v Hradci Králové, panu Luboši Grohovi, v domnění, že reaguji na jeho projev ke členům ČSBS. Pan Luboš Groh mne upozornil, že reaguji na projev předsedy ÚV ČSBS pana plk. v. v. Ing. Jaroslava Vodičky a informoval mne, že tento dopis přeposlal předsedovi ÚV ČSBS panu plk. v. v. Ing. Jaroslavu Vodičkovi.

V březnu 2012 se zdálo, že jsem s představiteli Ústředního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu ( ÚV ČSBS ) našel, v případě spisku J. Brandejse, schůdné řešení. Bylo to opravdu jen zdání!

S představiteli ÚV ČSBS komunikuji prostřednictvím PhDr. Jany Časnochové - Vrzalové.

 

 I. etapa snahy o nápravu nehorázností uveřejněných ve spisku Oběti z petrovické hájenky; J. Brandejs

 

Od 1. ledna 2016 není PhDr. Jana Časnochová tiskovou mluvčí  ÚV ČSBS.

Novým tiskovým mluvčím ÚV ČSBS je spisovatel MgA. Vladislav Kučík

Tato změna na tak důležitém postu, kde se vytváří a prezentuje obraz ČSBS a její činnosti, mne přivedla k myšlence, že prosazení mých cílů, které definuji v dopisu z 18.3.2012, který jsem odeslal PhDr. Janě Časnochové - Vrzalové, bude jistě bez problémů průchozí.

 

10. března 2016 mi předseda ÚV ČSBS plk. v.v. Ing. Jaroslav Vodička odesílá prostřednictvím svého sekretariáru přípis, který publikuji níže. 

Při čtení přípisu předsedy ÚV ČSBS plk. v.v. Ing. Jaroslava Vodičky, mi v mysli vytanula otázka, kterou v závěru článku - " I šašek by měl znát jisté hranice, aneb Také my zápasíme o charakter naší společnosti " položila jeho autorka -  do 31. prosince 2015 tisková mluvčí ÚV ČSBS - PhDr. Jana Časnochová - Vrzalová:

"Otázka na závěr: proč to, co dokážou například v Itálii, u nás není možné? Proč u nás politici při různých pietách zdůrazňují potřebu zachování historické paměti národa a skutek utek? Proč…?

Jana Vrzalová

autorka je předsedkyní Klubu autorů literatury faktu"

Já, na základě své mnohaleté zkušenosti dodávám - 

"K čemu je svaz, který na jednu stranu prostřednictvím svých představitelů, včetně plk. v.v. Ing, Jaroslava Vodičky, všechny přesvědčuje o tom, jak je důležitá potřeba zachování historické paměti národa a skutek utek?" 

 

Myslím, že na tuto otázku by nám v dalším blogu mohla zasvědceně odpovědět třeba i bývalá mluvčí ÚV ČSBS PhDr. Jana Časnochová - Vrzalová, předsedkyně Klubu autorů literatury faktu a laureátka Ceny Český patriot pro rok 2013 v kategorie: Publicistická činnost!

 

► Dopis předsedy ÚV ČSBS plk. V.V, Ing. Jaroslava Vodičky:

K tvrzením v polích 1. - 3. se vyjadřuji na stránce - Dopis předsedy ÚV ČSBS plk. v.v. Ing. Jaroslava Vodičky z 8. března 2016

 

 

► Dne 8. března 2016 mi píše plk. v.v. Ing. Jaroslav Vodička výše publikovaný dopis.

Dne  21. června 2016 přijímají bratři a sestry, delegáti a delegátky zastupující členskou základnu ČSBS pod vedením staronového předsedy, soudruha, bratra plk. v.v. Ing. Jaroslava Vodičky na X. sjezdu ČSBS rezoluci z níž cituji:

 

Rezoluce X. sjezdu ČSBS

Český svaz bojovníků za svobodu sdružuje dosud žijící aktivní bojovníky, kteří v letech druhé světové války nasazovali životy za svobodu vlasti a občany, kteří ctí odkaz bojovníků za svobodu a pokračují v jeho zachování a prosazování. My, členové svazu, kteří pokračujeme v tradici našich bojovníků, budeme v zájmu našich občanů i nadále prosazovat humanitní tradice zakladatelů našeho státu, suverenitu, sociální vymoženosti, a prosperitu České republiky. Podporujeme a vyžadujeme pravdivou interpretaci dějin, jakož i objektivní a věrohodné zpravodajství veřejnoprávních médií, zásadně odsuzujeme jakékoliv ideologické a svévolné překrucování faktů v politickém nebo v jakémkoliv partikulárním zájmu.

…..“

( Zdroj: Český svaz bojovníků za svobodu )

 

Sami si udělejte obrázek o tom co tito bratři a sestry prosazují a koho zastupují a v jakých tradicích pokračují.

Nevím, jestli Vodičkovi, Kulfánkovi, Grohovi a nejen jim někdy dojde, že zakladatelé našeho státu a ani prezidenti, kteří položili základy naší státnosti, naší suverenity na základech humanismu - T. G. Masaryk a Edvard Beneš, nebyli stoupenci komunistických ideálů! Ono jim možná ještě nedošlo, že Pokyny k prověřování knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR ze 17.6.1972, již dávno pro jejich spolek a tím i pro ně, nejsou závazné, že neplatí.

Vše ale ukazuje na to, že v rámci jimi přijatých zásad autocenzury, které vychází z výše uvedených tezí šéfa normalizátorů Dr. G.Husáka, stále uplatňují a naplňují tezi, že:

„Za tiskoviny se závadným politicko-ideovým obsahem se považují...všechny druhy revizionistické a pravicově oportunistické literatury, díla obsahující a propagující kapitalistický řád, předmnichovskou republiku a různé buržoazní politické a filozofické směry..., díla T.G.Masaryka a E.Beneše a ostatních buržoazních politiků...“ 

 (z Pokynů k prověrce knihovních fondů knihoven jednotné soustavy ČSR, 17.6.1972)


 

 

►  Shrnutí:

 
   

„ … Význam ON v rámci domácího odboje byl vědeckou obcí zrevidován po r. 1989, kdy byl znovu obnoven zájem o činnost této významné odbojové skupiny. Komunistická historiografie byla totiž v případě hodnocení zásluh ON pochopitelně velice neobjektivní; je třeba si uvědomit, že tato vojensky hierarchizovaná organizace sice bojovala proti fašistickému režimu, ale současně byla i ve své podstatě vymezená i vůči komunismu. …“

(Tomáš Richter: Činnost Obrany národa ve východních Čechách v době nacistické okupacePředmluva str.1; Pardubice 2010; magisterská diplomová práce)

 

Jak dokládám na příkladu Jana Brunclíka, předsedy ZO ČSBS č.2 Hradec Králové, předsedy historicko-dokumentačního odboru a odborného konzultanta OV ČSBS Hradec Králové, ne všichni badatelé a historici po roce 1989 dokázali překročit svůj stín, ne všichni badatelé a historici zrevidovali svůj pohled na Obranu národa po roce 1989!

 

 

 

 
 

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode