III. Spory o platnost  mnichovské dohody.

Jan Kuklík

1

Mnichovská dohoda  má  své mezinárodněpolitické, vnitropolitické  i morální aspekty. V řadě diskusí však poněkud stranou zůstává její povaha právní. Řekne-li se Mnichov, snad každému obyvateli České republiky se vybaví označení „Mnichovský diktát“. Tento pojem použili  v poválečném procesu s představitelem nacistické správy v Protektorátu Čechy a Morava  K. H. Frankem profesoři A. Hobza a L. Vošta, když vyjádřili názor, že mnichovská dohoda není vlastně žádným mezinárodně právním aktem, neboť byla Československu „prostě nadiktována“ proti jeho vůli.  Uvedené tvrzení v sobě spíše než právní hodnocení skrývá emocionální náboj odpovídající označení  Mnichova jako jednání „o nás bez nás“. Lze také říci, že mnichovská dohoda je českou veřejností vnímána  jako tak jasné porušení mezinárodního práva, že mu nemůže být přiznána žádná právní platnost. K tomu přistupuje i zjednodušené a komunistickou propagandou deformované pojetí neplatnosti mnichovské dohody, které se u nás ustálilo během uplynulých padesáti let a současný pocit mezinárodního zajištění České republiky.  Prosazení československého stanoviska o absolutní neplatnosti mnichovské dohody však nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo  současníkům zdát a tato otázka souvisí s problematikou faktického obnovení Československa za druhé světové války. Domníváme se též, že jakékoli snahy zpochybnit československou pozici ve vztahu k druhé světové válce i  k období těsně po jejím skončení mohou přes relativizaci  teze o absolutní neplatnosti Mnichova vést i ke snaze přezkoumat současnou podobu hranic České republiky.
Československé argumenty pro neplatnost mnichovské dohody prošly od roku 1938 určitým vývojem. Nejprve se v nich odrážely potíže s prosazením Benešovy teorie právní kontinuity Československé republiky za druhé světové války (tj. že Československo nepřestalo ani po Mnichovu ani po 15. březnu 1939 existovat jako subjekt mezinárodního práva) a poté  změna traktování Mnichova komunisty po roce 1948. Dodnes nejčastěji užívaným  argumentem je, že ČSR přijala mnichovskou dohodu pod nátlakem, za hrozby silou ze strany Německa. Uvedená hrozba měla řadu projevů včetně  příprav  na válku proti Československu a skutečného napadení územní celistvosti československého státu podporou sudetoněmeckých ozbrojených skupin - tzv. Sudetendeutscher Freikorps. (Otázka souvisí i s problematikou určení data od kterého byla ČSR ve válečném stavu s Německem). Tvrzení o přijetí mnichovské dohody za hrozby silou se stalo základním kamenem zmíněné teorie právní a politické kontinuity Československé republiky za druhé světové války, ale  Beneš jej využil i pro podepření  své prezidentské funkce v londýnském exilu, když tvrdil, že jeho rezignace na úřad prezidenta je díky německému nátlaku neplatná. Po skončení Norimberského procesu  byly  německé  přípravy na válku proti Československu skutečně odsouzeny a označeny za zločin proti míru. Ostatně snaha československého exilu o „oduznání“ mnichovské dohody úzce souvisela s přesvědčováním velmocí, že ČSR je ve válečném stavu s Německem již od září 1938, tedy celý rok před vlastním vypuknutím druhé světové války.
Československý exil však proti  mnichovské dohodě uváděl i  další důvody - vláda, která dohodu přijala, k tomu nebyla podle československé ústavy oprávněna, neboť k odstoupení (cesi)  části  státního území bylo zapotřebí  ústavního zákona. I kdyby však mnichovská dohoda platně vznikla, zanikla v okamžiku  jejího závažného porušení Německem.  To se stalo zejména, když Hitler vojensky obsadil zbytek Česko - Slovenska 15.  března 1939. Toto tvrzení odpovídalo britskému pohledu na Mnichov, po skončení války však ustoupilo do pozadí a dnes již není  z československé strany takřka zmiňováno.
Objevily se i další argumenty, jako například, že Československo nebylo signatářem dohody a jednalo se tedy o dohodu k tíži třetí strany či, že zejména Francie a Velká Británie jako členské státy Společnosti národů, závažným způsobem porušily její Pakt.
Konečně poslední argument pro neplatnost Mnichova je, že jej v průběhu  války Velká Británie, Francie a Itálie politicky a právně v různé míře prohlásily za neplatný.)


2

Po březnových událostech 1939 přestalo Československo fakticky existovat, a i když demokratické velmoci a SSSR nový stav neuznaly, existovalo nebezpečí, že československý stát zanikne i právně. Slovensko totiž de facto uznala ustavením svých konzulů  i Velká Británie a Francie a koncem roku 1939 uznal de jure Slovensko i Sovětský svaz.  K prosazení nepřerušené právní existence ČSR  tak bylo nutné vytvořit mezinárodně uznaný orgán, který by československý stát reprezentoval a mohl vyjádřit i československé stanovisko k Mnichovu.
Politikem, kterému se to podařilo, byl Edvard Beneš. V průběhu jara 1939 nejenže  proti březnovým událostem u velmocí a Společnosti národů protestoval, ale veřejně vyhlásil teorii kontinuity ČSR založenou mimo jiné na neplatnosti mnichovské dohody a rozhodl se postavit do čela „druhého odboje“ za obnovu Československa. Jeho vůdcovství se však neprosadilo  automaticky. O svoji představu musel svést boj nejprve s československým vyslancem ve Francii Štefanem Osuským a bývalým premiérem Milanem Hodžou a poté i s britskou a francouzskou vládou.
Francie ani Velká Británie se  v otázce  obnovení  Československa nechtěly na počátku války vázat a proto byl nejprve vytvořen pouze Československý národní výbor, jehož úkolem bylo řídit československou armádu ve Francii. Teprve po porážce Francie a nástupu Winstona Churchilla do úřadu britského premiéra, bylo možné dosáhnout vytvoření československé exilové vlády. 21. července  1940 byla tato vláda po obtížných jednáních spolu s celým prozatímním státním zřízením uznána, britská vláda však zároveň uvedla, že uznání neznamená žádný závazek ohledně budoucích československých hranic a její další rezervy se týkaly jurisdikce   nad československými příslušníky německé národnosti a nad těmi československými občany, kteří se nechtěli podřídit Benešově autoritě. Není  obtížné vyvodit, že za  výhradami stál britský postoj k Mnichovu a zejména k řešení sudetoněmecké otázky.
Dne 30. září 1940 britský premiér W. Churchill v rozhlasovém projevu prohlásil, že „ Mnichovská dohoda je mrtvá, neboť byla zničena  muži bez skrupulí, kteří kontrolují osud Německa...“  Poté přišla nóta britské vlády potvrzující, že Britové sice v otázce československých hranic nejsou vázáni mnichovskou dohodou ani změnami hranic provedenými v jejím důsledku, nechtějí  se však  do skončení války přiklonit k jakémukoli jinému  řešení.  Podle Britů byla mnichovská dohoda platně uzavřena, její závaznost pro Velkou Británii však zanikla v důsledku jejího „zničení“ Hitlerem  15. března 1939.
Na tom nic nezměnilo ani definitivní britské uznání československé exilové vlády 18. července 1941.  Československé stanovisko však posílilo uznání ze strany SSSR, které implikovalo obnovu předmnichovských hranic,  což Sovětský svaz potvrdil i v letech 1942 a 1943.  Beneš  se snažil Brity přesvědčit, že musí svůj postoj k mnichovské dohodě revidovat, aby se jí již dále nezatěžovaly vzájemné vztahy. Další rok trvala jednání o britském prohlášení k Mnichovu, které britská strana vázala na dohodu Beneše s vůdcem německých sociálních demokratů Wenzelem Jakschem o účasti sudetských Němců v orgánech prozatímního státního zřízení. Právě v této fázi se otázka neplatnosti  Mnichova a snaha o zajištění předmnichovských hranic dostala do  přímé souvislosti s jednáními o osudu německé menšiny. Není proto náhodou, že v okamžiku, kdy Beneš s britskou vládou dohodl kompromisní formuli o oduznání Mnichova, předložil ministr zahraničí Eden britskému kabinetu návrh na schválení principu  transferu německých menšin ze států střední a jihovýchodní Evropy.
Prohlášení k Mnichovu obsažené v Edenově nótě z 5. srpna 1942  se sice v politickém smyslu od Mnichova distancovalo, jeho právní hodnocení se však od  Churchillova projevu z roku 1940  nelišilo. Přesto zmíněný dokument znamenal  pro Benešovu politiku a pro něj osobně  velkou satisfakci. Výše zmíněné stanovisko, potvrzené ostatně v roce 1966 ministrem zahraničních věcí Michaelem Stewartem, je s největší pravděpodobností možné pokládat za přetrvávající britský postoj k mnichovské dohodě.
De Gaullův Národní výbor  zaujal k Mnichovu odlišný postoj. Ačkoli ani československo–francouzská jednání nebyla bez problémů, přece jen dopis generála Charlese de Gaulla a komisaře zahraničních věcí Maurice Dejeana z 29. září 1942 prohlásil, že mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku.  Francie neuznala žádné územní změny, ke kterým v roce  1938  došlo a zavazovala se  podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích.  Toto stanovisko potvrdilo po vzniku francouzské prozatímní vlády i společné prohlášení obou exilových vlád  22. srpna 1944, které prohlásilo  mnichovské dohody se všemi jejich následky za „neplatné hned od jejich počátku (nul et non avenu)“.
Vzhledem k roli Itálie při přípravě Mnichova, kladl Beneš velký význam na  postoj  italské vlády. Ta ve svém prohlášení z 26. září 1944 odsoudila politiku fašistické Itálie ve vztahu k Československu a prohlásila  Mnichov za neplatný od samého počátku. To samé prohlásila i o dalších územních změnách, zejména ve vztahu k Maďarsku a výslovně tak potvrdila absolutní  neplatnost tzv. vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. 
Mohlo by se zdát, že otázka neplatnosti Mnichova  byla uspokojivě vyřešena. Československé ministerstvo zahraničí začalo ještě v Londýně připravovat  československé požadavky pro mírovou smlouvu s Německem založené  na neplatnosti mnichovské dohody od samého počátku. Také Německo, jako poslední ze signatářů,  mělo v okamžiku kapitulace uznat neplatnost Mnichova  a Československo mělo být obnoveno v předmnichovských hranicích. Československo se sice s výjimkou Podkarpatské Rusi v předmnichovských hranicích skutečně obnovilo, Benešova teorie kontinuity však dostala první povážlivé trhliny a československá právní stanoviska nebyla explicitně spojenci uznána. 
S Německem žádná mírová smlouva uzavřena nebyla a válečná koalice se začala pomalu rozpadat. Uznání československých argumentů ve vztahu  k Mnichovu je proto třeba složitě rekonstruovat z jednání Norimberského tribunálu, z několika ustanovení Postupimské konference včetně článku o transferu německé menšiny a z mírové smlouvy uzavřené s Maďarskem, která prohlásila za neplatnou vídeňskou arbitráž uskutečněnou jako přímý důsledek mnichovské dohody. 


3

Po roce 1948 získala otázka mnichovské dohody další dimenzi, když se z ní stala jedna z oblastí politické a propagandistické konfrontace mezi ČSR jako součástí sovětského satelitního bloku a Spolkovou republikou Německo. Blíže viz kapitola 4.  K československému pojetí neplatnosti  mnichovské dohody od samého počátku se totiž odlišně postavily oba německé státy. NDR vyjádřila svoje stanovisko nejprve ve „Společné deklaraci“ z 23. července 1950 a 17. března 1967 i ve smlouvě s Československou socialistickou republikou.  Podle článku 7 této smlouvy bylo „mnichovské dohody ze dne 29. září 1938 dosaženo hrozbou útočné války, jakož i použitím síly proti Československu.“ Mnichovská dohoda byla dále prohlášena za „součást zločinného spiknutí vlády nacistického Německa proti míru“ a za „hrubé porušení základních pravidel soudobého mezinárodního práva“. Proto byla „od samého počátku neplatná se všemi z toho vyplývajícími důsledky.“ Naprosto totožnou formulaci obsahovaly i smlouvy s Polskou lidovou republikou z  1. března 1967, s Bulharskem z 26. dubna 1968,  Maďarskem z 14. června 1968 a Rumunskem z 16. srpna 1968.  Po sovětské okupaci Československa byl tento argument zahrnut i do smlouvy mezi ČSSR a Sovětským svazem z 6. května 1970 jako určitý ústupek československé straně.
Z hlediska právní teorie bylo československé stanovisko upevněno okamžikem přijetí Vídeňské úmluvy o právu mezinárodních smluv 23. května 1969. Téměř všechny československé argumenty pro absolutní neplatnost od samého počátku obsahovala i tato úmluva kodifikující mezinárodní právo týkající se práva mezinárodních smluv. Význam Vídeňské úmluvy československá právní teorie posiluje argumentem, podle něhož je při hodnocení platnosti Mnichova možno tuto konvenci použít, neboť úmluva kodifikuje a maximálně pouze zpřesňuje kogentní normy mezinárodního práva platné i v období před vypuknutím druhé světové války. Československé delegaci se však nepodařilo prosadit jednoznačné odsouzení mnichovské dohody v některém z oficiálních dokumentů vídeňských jednání. 
Československé stanovisko vypadalo neotřesitelně. Avšak právě na počátku sedmdesátých let byly československé argumenty pro neplatnost Mnichova poprvé od roku 1942 přímo konfrontováno s odlišným právním a politickým názorem jiného státu tentokrát Spolkovou republikou Německo.
Zdlouhavá jednání dlouho ztroskotávala (blíže viz kapitola 4) na formulaci týkající se právě mnichovské dohody. Spolková republika byla ochotna se distancovat od Mnichova v rovině politické, historické a morální, v rovině právní však trvala na nutnosti přiznat platnost některým právním aktům vyplývajícím z mnichovské smlouvy, které se týkaly občanství a některých majetkových jednání mezi fyzickými osobami uzavřenými v dobré víře. Československá republika trvala na absolutní neplatnosti od samého počátku se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Spolková republika zejména nechtěla a nemohla ustoupit v otázce státního občanství těch občanů, kteří jej podle spolkového německého zákona z 22. února 1955 nabyli na základě právních skutečností nastalých v důsledku uzavření mnichovské smlouvy. 
Nakonec bylo dosaženo kompromisu, když mnichovská dohoda byla označena za nulitní a zároveň oba státy vyřešily i sporné otázky občanství a majetkových jednání.
Oba státy se však vzápětí po uzavření dohody neshodly na interpretaci smlouvy a Československo se rychle alespoň slovně vrátilo k původnímu, ideologicky zabarvenému výkladu. Ideologické a propagandistické aspekty přetrvávaly až do samého konce komunistického režimu v Československu v roce 1989. Samotná smlouva se SRN však zpochybněna nebyla a stala se do budoucna základem pro řešení sporných otázek mezi oběma státy.
Závěrem je možno konstatovat, že pro československý stát respektive i pro jeho právního nástupce Českou republiku je otázka absolutní neplatnosti mnichovské dohody součástí samotných základů, o které se opírá nárok vykonávat státní suverenitu nad současným státním územím. Jakékoli zpochybnění absolutní neplatnosti automaticky evokuje možnost územních a poté i majetkových nároků sousedních států. Nehledě na to, že se boj proti Mnichovu stal součástí novodobé československé státní ideologie a tato otázka má nepochybně i svoji dimenzi národní hrdosti. Právě z těchto důvodů je pro Československo mnichovská dohoda a její přijetí neplatným právním aktem bez ohledu na v zemi vládnoucí režim .
Vzhledem k tomu, že česko-německá deklarace otázku neplatnosti mnichovské dohody explicitně neřeší, měla by to být alespoň smlouva uzavřená mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo z 11. 12. 1973, která by měla být i nadále považována za konečný kompromis mezi německým a československým pohledem na Mnichov.

Bibliografická poznámka:
Problematikou „oduznání“ mnichovské dohody - stejně jako mezinárodním postavením československé exilové vlády, o němž bude řeč v další kapitole - se již v průběhu londýnského exilu zabýval především E. Táborský, právní poradce a tajemník E. Beneše. Srov. zvláště E. TÁBORSKÝ The Czechoslovak Cause. The Problems of International Law in Relation to Czechoslovakia, London 1944, české upravené vydání: Naše věc, Československo ve světle mezinárodního práva za druhé světové války, Praha 1946. Autor se tu kromě dalších otázek spojených s existencí prozatímního státního zřízení zabývá mezinárodně právními argumenty pro neplatnost mnichovské dohody i vlastním průběhem jejího „oduznání“ za druhé světové války. Kromě ve své době světoznámých právníků H. Kelsena či R. Cassina se mezinárodně právním rozborem mnichovské dohody zabýval i Q. WRIGHT, The Munich Settlement and International Law, v: American Journal of International Law, vol 33, 1939. V letech 1945-1948 se s problematikou mezinárodněprávních aspektů obnovy ČSR pokusilo vyrovnat několik renomovaných právníků. Jednalo se zejména o  L. VOŠTU, O právní kontinuitě Československé republiky, Praha, Všehrd 1947. Dále viz např. J. KOJECKÝ, Československo ve světle theorie mezinárodního práva o uznání, Brno 1946. Z EHLER Vypovězení války, Praha 1946, zdařile vyrovnal s problematikou válečného stavu mezi ČSR a Německem, respektive Maďarskem. R. BECKMANN, jenž měl v Londýně na starosti přípravu stíhání nacistických zločinců, je autorem zásadní práce Hitlerova válka proti Československu ve světle mezinárodního práva, která vyšla s předmluvou prof. A. Hobzy v Praze r. 1948. Další literatura, týkající se např. postavení (a mezinárodního uznání) čs. exilové vlády ve Velké Británii, je uvedena i v bibliografické poznámce za další kapitolou.
Pro poznání československých právních stanovisek mají klíčový význam též poválečné edice: Československo a Norimberský proces (Hlavní dokumenty norimberského procesu o zločinech nacistů proti Československu), Praha 1946, či záznamy o obžalobě, průběhu líčení a rozsudku procesu s K. H. Frankem: Český národ soudí K. H. Franka. Praha 1946.   
V 60. letech  se problematikou mezinárodněprávních aspektů mnichovské dohody a válečného stavu s Německem zabýval V. KOPAL. Jeho články Počáteční neplatnost Mnichovské dohody, Právník 1971; týž, K boji o uznání neplatnosti Mnichovské dohody z r. 1938, v: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Praha 1974; týž, Počátek válečného stavu mezi Československem a Německem, Časopis pro mezinárodní právo, 1968, č. 1, jsou sice ve svých ideových východiscích determinovány dobou svého vzniku, řada Kopalových argumentů je však dodnes zcela relevantní. Poslední souhrn československých argumentů viz ve studii J. KUKLÍKA, Oduznání mnichovské dohody za druhé světové války. Historie a vojenství 1997, č. 2, a v monografii téhož, Londýnský exil a obnova československého státu 1938-1945. Praha 1998, kap. IV.   
Československým stanoviskům protikladný a ve svém celkovém vyznění nepřijatelný vztah určité části sudetoněmecké historiografie vůči otázkám platnosti mnichovské dohody a česko - německým vztahům před i po druhé světové válce vyjadřuje a přímo symbolizuje práce H. RASCHHOFERA a O. KIMMINICHA, Die Sudetendeutsche Frage, naposledy vydaná v Mnichově v roce 1988, která navazuje na původní stejnojmennou Raschhoferovu publikaci z roku 1953. Sudetoněmecké argumenty k Mnichovu a k Benešově teorii kontinuity rozvedl E. ERMACORA, Die Sudetendetschen Fragen, Bonn1992.

 

Převzato z: http://www.zasvobodu.cz/news/dekrety-e-benese/

 

 

 

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode