Otevřený dopis předsedovi ÚV ČSBS plk. v.v. Ing. J. Vodičkovi

 

V Praze 14.3.2012

 

Vážený pane předsedo,

velmi mne zaujaly Vaše myšlenky, které rozvíjíte v projevu z 9. 1. 2012, s nimiž jsem se mohl seznámit na Vašich stránkách, zvláště pak pasáž:

 „…jak to udělat, aby si generace přeživších pamětníků, která je poznamenána neblahou zkušeností s nacismem a fašismem, porozuměla s poválečnými generacemi tak, že ty převezmou jejich poslání, postarají se o zachování dějinné paměti národa bez rozdílu rasy, náboženství, ideologií a národností a soustředí se na celospolečenské zájmy spojené s budoucností.“

Nacistická tyranie v podobě perzekuce a vražd mých blízkých mne provází celým mým životem. I přesto, že jsem se narodil mnoho let po skončení okupace mé vlasti, se mne dění za okupace hluboce dotýká. Dotýká se mne nejen toto dění, ale i děje, jež s tímto děním mají souvislost.

Měl jsem možnost poznat absurditu sedmdesátých let minulého století, absurditu, kdy v rámci správného pochopení historických souvislostí jsem byl jako dítko školou povinné voděn učitelkami, mnohdy spolužačkami mé maminky, k domku, kde se svými rodiči bydlela a kde byli mi blízcí zatčeni gestapem, abych se od „pamětníků“ těchto událostí dozvěděl tu „pravou pravdu“…

Díky soudružkám z památníku v Terezíně jsem poznal, jak je důležité správně poslouchat, na co se tázající ptá. Poté co tyto milé dámy zjistily, že asi nebudu z rodu Davidova, což jsem jim nastínil slovy: „ Moje babička byla umučena v Osvětimi a děda byl vězněn v Terezíně, ale v Malé pevnosti, jako politický vězeň“, mne přestaly hladit a předvedly skvělý úprk, co nejdál ode mě …

Byla to dosti zajímavá a poučná doba.

Netušil jsem, že po 25 letech se do sedmdesátých let minulého století zase vrátím.

Při návštěvě Terezína jsem odolal stylové nabídce k posezení u hamburgeru v jídelně dozorců. Ochudil jsem se tak o možnost zde posedět s turisty ze zemí zpoza šumavských a krušnohorských hvozdů, ale na druhou stranu, tady můj děda nejedl …

Netušil jsem, že naše prohlídka Malé pevnosti s průvodkyní se na otázce stravování zadrhne. Když nám milá dívčina v cele číslo 1 předestřela jídelníček vězňů a jala se rozebírat, z jakého masa byl sobotní vepřový guláš, při čemž nám jasně vysvětlila, že rozhodně nebyl z libového masa, ale jen z toho ošklivého, tlustého, takže ti vězni se tu zas tak dobře neměly, jak by to mohlo vypadat… Dál se nedostala, i přesto, že mne doprovázela manželka, jsem neodolal, abych tuto slečnu nepozval na libové medailonky z panenky z prasete s červenkou, které se dají sehnat jen v kafilérii. A najednou jsem se zase díval do tupého pohledu, který jsem již znal, takhle na mne civěly ty dvě soudružky z památníku, když zjistily, co jsem zač.

Já mohu pochopit, že nejsou lidi, že práce průvodce je špatně placena, že …, ale ti kdo tam byli vězněni, trpěli a umírali, mají mít minimálně naši úctu. Tohle s úctou nemá nic společného, ta slečna se napapouškovala text, který ji někdo připravil, připravila se tak, jak byla zvyklá a podle zvyklostí text bezmyšlenkovitě deklamovala a já jsem ji nepochválil, je možné, že dodnes neví proč …

Netušil jsem, že to je teprve mírný rozjezd stroje času v cestě do minulosti, který se rozhýbá děním současným.

Díky Radovanu Dražanovi a JUDr. Josefu Juzovi jsem vykladače událostí, které jsou svázány s mými blízkými, uviděl v jeho plné nahotě.  Díky jejich dílu: "Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938-1945", jsem narazil na spisek, jehož jeden výtisk je uložen u Okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu v Rychnově nad Kněžnou, jako písemná práce (svědectví). Tento spisek vznikl na základě práce pana Viléma Kejzlara z roku 1973 a počátku roku 1974. Několikrát jsem pana Viléma Kejzlara s maminkou v roce 1973 navštívil. Na počátku roku 1974 zasílá pan Vilém Kejzlar mé mamince k autorizaci text článku, který má název „Poslední dopis“, text článku je doplněn o opis posledního dopisu mého dědečka. Pan Vilém Kejzlar chtěl článek uveřejnit ve Sborníčku Čapkova muzea. Článek nebyl nikdy publikován. V redakční radě Sborníčku je kromě pana Kejzlara ještě Zelenka ( s Brandejsem na spisku spolupracuje, přitom v říjnu 1977 publikuje svoji práci – „Co o nich vím“, z níž je patrné, že toho o mých prarodičích nechtěl moc vědět) a Brandejs.

Brandejs v roce 1978 publikuje spisek Oběti z petrovické hájenky, v němž bez vědomí pozůstalých zveřejnil poslední dopis mého dědečka, jehož opis pořídil právě pan Vilém Kejzlar. Nejenže Brandejs neměl právo poslední dopis mého dědečka zveřejnit, natož v tomto spisku,  ale on ještě dopis mého dědečka cenzuruje a pozměňuje…  I Brandejs se presentoval a byl presentován autoritami ( pro žáky základní školy učitel autoritou je ) jako pamětník, badatel a historik. Věkem mezi pamětníky té doby patřil, jen jeho výpověď byla zparchantěná jeho malostí a ubohostí.

No a Juza s Dražanem tomu dali korunu. Juza jako velký badatel v předmluvě popisuje uplatňování kritiky pramenů fakty, ale nedokáže si ani ověřit publikovaná data například v matrice MO.

Náročně diskutuje o obsahu díla a  uvádí, že pokud si nebyli naprosto jisti  o publikovaném údaji, byť pravděpodobném, nezveřejňují jej. No a tak v medailonku mého dědečka není pravdivý ani údaj o datu a místě jeho  narození, a to, že spojení s Hradcem Králové v rámci odboje zajišťovala paní Žofie Šnajdrová – Jitřenka, paní Anna Slezáková – Inka, mjr. letectva Václav Snítil, že v hájovně přebývali – št. kpt. Albín Sládek, profesor Rudolf Zíb, pan Bohumil Říčař není pro poukázání na souvislosti v historických faktech důležité. Zato se v tomto díle dozvíme, že spojení s Hradcem Králové zajišťoval pan Miroslav Řříčař, který však v hájovně nikdy nebyl a ani pan Vilém Kejzlar jej v souvislosti s děním v hájovně neuvádí, jeho otce ano.

Ale i Juza je jen člověk a při tom kvaltu, s jakým vydává jednu publikaci za druhou a ještě přitom uvádí do provozu „počítací stroj“ a řídí Okresní archiv, se není čemu divit, že se něco někdy nepovede, hlavní je si to pochválit.

No a Radovan Dražan –

"... Mnozí čeští vlastenci byli za svou odbojovou činnost odsouzeni s odůvodněním velezrady apod., přitom mimo jiné například rozšiřovali protiněmecké tiskoviny. V rejstříku je uveden většinou jeden hlavní trestný čin. Rozsudek a odůvodnění soudu byl pro nás závazný. …“

Radovan Dražan, Josef Juza: Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 - 1945; Předmluva; str. 38 až42; poslední odstavec na str. 41

 

V části – Rejstřík odbojové činnosti, důvodů zatčení, věznění, poprav a úmrtí obětí, str. 320 až 330, publikace - Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 – 1945, na str. 329 nalezneme heslo -  VELEZRADA, které je úvodním heslem části tohoto rejstříku, pod nímž je uvedeno jedenáct jmen českých vlastenců:

 

pan Josef Bitner  
 

„ Podle obžalovacího spisu, ..., byl trestně zodpovědný za velezrádnou činnost.“

str. 137 publikace  Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 – 1945

 

pan Josef Hartman        
 

„ V Berlíně byl 6. prosince 1942 odsouzen pro přípravu velezrady ...“

str. 175 publikace  Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 – 1945

 

pan Vladimír Helfer str. 177 publikace      
 

„ Zatčen, vězněn a umučen byl pro trestný čin velezrady ..."

str. 177 publikace  Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 – 1945

 

pan Ladislav Kaněra str. 192 publikace      
 

 „Ověřený opis 16/3 – OJS74/43g/133/43 - Řízení v trestní věci proti .... odsuzují se proto:

a) pro přípravu velezrady ve spojení s napomáháním nepříteli obžalovaní Michalec, Kaněra, Pivoňka a Kotyza k smrti a ke ztrátě občanských čestných práv na dožití.“

str. 192 publikace  Popravení a umučení občané okresu Rychnov nad Kněžnou 1938 – 1945

           

 

Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy, jejichž rozsudky a odůvodnění jsou pro něj závazné, jsou soudy nacistické.

Já se v této souvislosti plně ztotožňuji s JUDr. Františkem Vaškem a jeho názory, které publikuje v práci: Čeští  vlastenci  před Volksgerichtem; Publikoval: Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, místní organizace v Brně. Tato názorová linie je konzistentní i s judikátem, který vydal Okresní soud v Hradci Králové ve věci mého dědečka...

A mohli bychom pokračovat dále.

V tiráži této publikace se dočteme, že jedním z vydavatelů a recenzentů je Okresní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu v Rychnově nad Kněžnou.

Můj děda, pan Václav Kašpar ve svých dopisech z Terezína, Pankráce, Kladna, Berlína nechává pozdravovat přátele v Hradci Králové. Já se k těmto pozdravům připojuji a doufám, že tyto pozdravy své adresáty naleznou.

                                                               

S úctou

Ing. Václav Malec

 

 

Obratem mi odpověděl předseda OV ČSBS Hradec Králové - Luboš Groh:

"Vážený pane inženýre,
nesmírně si vážím Vašeho dopisu a samozřejmě Vás, jako pamětníka těchto tragických událostí. Věřím, že to byla velice těžká doba a je třeba tyto historické události neustále připomínat a bojovat za to, aby se toto již nikdy neopakovalo.
Já sice nejsem přímým účastníkem a vzhledem k mému věku jsem ani být nemohl, ale můj dědeček v odboji byl a mnohé mi vyprávěl. Věřte, že máte moji plnou podporu a souhlasím se vším, co píšete,ale tento dopis měl pravděpodobně směřovat k předsedovi ÚV ČSBS br. Vodičkovi k Vám do Prahy, neboť tento projev je právě jeho.

Děkuji Vám za přízeň a přeji krásný den.
Dopis samozřejmě přeposílám do Prahy.

Luboš Groh
předseda OV ČSBS
Hradec Králové"

 

S odstupem času a po zkušenosti s předsedou OV ČSBS Hradec Králové Lubošem Grohem a jeho bratrem Janem Brunclíkem, představitelem OV ČSBS Hradec Králové, musím konstatovat, že jsem v řadách OV ČSBS v Hradci Králové nenalezl nikoho, komu bych mohl věnovat svoji přízeň!

To dokládám i na facebookové stránce:  

 

Předseda ÚV ČSBS plk. v.v. Ing.Jaroslav Vodička neustále ve svých projevech řeší, jak oslovit mladou generaci. Já jsem ohodně mladší než pan předseda ÚV ČSBS plk. v.v. Ing.Jaroslav Vodička a mne nejen on, ale i další představitelé ÚV ČSBS ničím neoslovili. Tak nějak nabývám dojmu, jakoby pan plk. v. v. Ing. Jaroslav Vodička a představitelé svazu, jemuž předsedá, nedokázali dát  svým myšlenkám hmatatelnou podobu. Tak nějak po těch letech zkušeností s těmito představitželi ČSBS, nabývám dojmu, že tyto myšlenky jsou jen prázdnými slovy  ...

Fotografie převzata z - http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/prezident-republiky-milos-zeman-pozdravil-delegaty-ix--sjezdu-csbs-86129/

 
 
Úryvek z projevu předsedy ČSBS plk. v.v. Ing. Jaroslava Vodičky, který přednesl dne 22. června 2014 v Ležákách:
 

"Je důležité, aby mládež znala naši minulost. Zejména tragickou novodobou. Především, jak jsem už zmínil, s ohledem na různé negativní projevy mezi ní. K radikálním řešením je přístupnější i proto, že obtížně hledá uplatnění na trhu práce a nemůže se realizovat, jít za svým snem, přestává věřit v lepší budoucnost. Nepodchytíme-li ji včas, může se lehce stát, že se iniciativy chopí někdo jako šumperský rodák a fanatický sadista Herrmann Krumey, který se podílel na povraždění lidických a ležáckých dětí. „Připadám si jako polobůh,“ svěřil se v dopise příteli z SS. Vy mladí, střežte se takovýchto zrůd. Vytvořte si svůj vlastní sen, který povede k důstojnému postavení v životě. Nebojte se za ním vydat. A věřte, že dojdete naplnění. Věřte v sílu myšlenky a v lidství. Mluvte spolu, naslouchejte, diskutujte, nebojte se říkat pravdu, neboť ta se světla nebojí..." 

 

Plk.v.v. Ing. Jaroslav Vodička a všichni čelní představitelé ČSBS vše teoreticky perfektně ovládají, ale prakticky své myšlenky nedokáže uvést do života. To je příčina toho, že jsou nejen pro mne, ale i pro mnohé jiné lidi oni a s nimi i celý "apolitický" Český svaz bojovníků za svobodu, nedůvěryhodní!

 

Vyhledávání

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode