ROK 1943 OČIMA PAMĚTNÍKŮ

  ( Opočenské noviny, r. 2013, č. 6, str.10 )  

 

Přibývá nás… Nás, kteří jsme se narodili až po válce, nás, k nimž se válečné hrůzy dostávají už jen z četby nebo z vyprávě- ní. A ubývá těch, kteří ji prožili. Jejich svědectví se proto stává stále cennější. Pan Josef Chudý z Prahy, který pochází z našeho regionu, poslal do ON vyprávění o historii a osudu partyzánů z Malé Záhornice.

V květnu se opět sejdeme při vzpomínce na všechny zabité a umučené během války. Až jim budeme vzdávat úctu, přidejme k mnoha jménům ještě jedno. Ladislav Baše. Pan Ladislav Baše byl při přepadu nedaleké Malé Záhornice 23. 2. 1943 zatčen gestapem. Po výsleších v Hradci Králové byl vězněn v Drážďanech a 21. 10. 1943 byl ubit na nádvoří drážďanské věznice SSmany. Tím, že vydržel a nepromluvil, zachránil mnoho dalších.

Redakce ON

V dnešních ON přinášíme část z textu zpracovaného panem Chudým:

Historie a osud partyzánů z Malé Záhornice, rok 1942-43

Podle vyprávění pánů V. Hájka a V. Merty, jeho vnučky a paní Hájkové – Peterové napsal J. Chudý.

K orientaci čtenáře uvádím:

27. 5. 1942 byl proveden atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha.

28. 5. 1942 bylo vyhlášeno stanné právo nad celým protektorátem Čechy a Morava zástupcem protektora K. H. Frankem.

V létě a na podzim téhož roku přichází do vesnice 9 členů tzv. druhé garnitury „Obrany Národa“(dále jen ON). Podle V. Hájka to byli velmi odvážní lidé, převážně bývalí příslušníci čs. armády. Na pomyslné špičce ON „stála“ skupina, kterou gestapo nazývalo „Tři Králové“(podplukovník Balabán, Mašín a štábní kapitán Morávek). Po atentátu na Heydricha a odhalení skupiny „Tří Králů“ se gestapu podařilo rozkrýt valnou část organizace a mnoho odbojářů muselo změnit své působiš- tě. Velitelem záhorské skupiny byl nadpor. Albín Sládek, který rozhodl u skrytí některých osob v Záhornici. Při pobytu v obci se však po čase dopustili několika chyb. Při výzvědné činnosti nejednali vždy s předem prověřenými lidmi, a to i sám ubytovatel p. Ladislav Baše. To se projevilo zejména při zajišťování výživy členů ON a vedlo to k vyzrazení gestapu, které jim bylo na stopě. Navštěvovali i hostinec „ Na vyhlídce“ v Opočně, aby zjistili podmínky možné spolupráce a pomoci opočenských četníků při přepadu dobrušských kasáren atd.

V noci z 21. na 22. 2. 1943 dostali výstrahu o připravovaném zatýkání, po ní odchází členové ON z vesnice.

Ráno 23. 2. 1943 (úterý 7 hod.) dochází k nacistickému přepadu (obklíčení) vesnice a zatčení Ladislava Baše.

Samotný přepad ve vzpomínkách přímých účastníků a člá- nek o odboji na Opočensku přineseme v příštích ON.

 

 

H i s torie a o s u d “party z ánů” z M a l é Záhornice – pokračování

( Opočenské noviny, r. 2013, č. 7, str. 5 a 6 )

 

Při pietní vzpomínce se nás tentokrát sešlo hodně. Byl to pří- jemný pocit. Příjemný hlavně s ohledem na ty, jimž je tato tichá a uctivá vzpomínka věnována.

Také pokračování textu pana Chudého přináší vzpomínky. Jsou prodchnuty snahou podat svědectví o obyčejných lidech, uctít jejich statečnost, ale také přiblížit okamžiky plné strachu o své bližní. Přinášíme výtah, celé vyprávění je uloženo v archivu LK.

Jak bylo řečeno v minulém čísle, v létě a na podzim 1942 přišlo do Záhornice 9 členů druhé sekce „Obrany národa“. Jejich ubytovatelem byl pan Ladislav Baše, ale přítomnost odbojářů nezůstala utajena. Bylo potřeba zajišťovat jejich výživu, to už pan Baše nemohl zvládnout sám…

Nacisté obklíčili vesnici dne 23. února 1943. Na základě udání? Členové „Obrany národa“ (dále ON) stihli zmizet, ně- kdo je předem varoval. Kdo? Sám udavač? K tomu pan Chudý píše: „Je tu mnoho otázek, vedoucích k úvahám. Proč Záhornice nenásledovala Lidice či Ležáky? Vesnice nebyla zničena, ob- čané nebyli postříleni. Byl udavač z vesnice a měl strach, že by byl zastřelen i on s rodinou? Byly důvody zrady ekonomické? Existenční podmínky rodin se pobytem členů Obrany národa zhoršovaly. Jejich výživa jim nebyla placena. Někdo tedy chtěl členy ON z vesnice vyhnat? Udat na gestapu, ale zároveň je varovat? Biblický Jidáš zrazuje, ale Krista i varuje…“.

Podle pana Chudého jsou odpovědi v záznamech hradeckého gestapa, ale podívejme se raději na vzpomínky přímých účastníků. Členové skupiny (kromě radisty Potůčka) opouštějí vesnici v noci z 21. na 22. února 1943, ihned po výstraze. V úterý 23. února v 7 hodin ráno dochází k obklíčení vesnice nacisty. V té době se bojuje u Stalingradu, na opočenském nádraží naměřili teplotu minus 31,5 °C.

Panu Chudému je 17 let: „V šest ráno odcházím z domova k autobusu, který mě zaveze do školy v Rychnově nad Kněžnou. Na autobusové zastávce v Přepychách křičí již ze zastavujícího autobusu pan Krušina: - Lidičky, lidičky, rychle nastupujte. Zamnou jede kolona německých vojáků na Záhornici zatknout pana Bašeho. - Jak to věděl, nevím.“

Sedmnáctiletému Josefu Chudému před očima proběhly obrázky vypálených Lidic a Ležáků. „To byla příčina mého potla- čovaného pláče v autobusu a ve škole nad výkresem, když mě varoval učitel, abych raději nikomu neříkal, že jsem ze Záhornice. Abych se raději vůbec nevracel domů. Lze vůbec vylíčit ten děs, který mne prostoupil při zprávě o obsazení mé rodné vesničky?“

Cesta domů s představou Lidic a Ležáků… „Jak mám popsat tu radost, která mě zachvátila, uplakaného na přepyšském kopci, když jsem uviděl v dálce první světélko v okně – tak nejsou zastřeleni moji drazí doma – vesnice žije! Slzy i teď mi stékají po tváři, jako tehdy sedmnáctiletému, a už je mi přes 86 let.“

Vesnice byla zachráněna. „Pan Ladislav Baše byl obviněn podle klauzulí stanného práva z přechovávání nepřátel Říše. Jako usvědčující dokumenty byly zabaveny plány dobrušských kasáren s umístěním zbraní, munice atd. Výbušniny ukryté v peci na pečení chleba gestapo nenašlo. Mimo pana Bašeho byla zatčena a vyslýchána jeho žena Anna, vyslýchána byla i jeho stará a nemocná matka. Zatčen byl také nevlastní bratr Josef Šmída.“

Další svědectví týkající se Ladislava Bašeho přináší Josef Chudý od jeho spoluvězně:

 „Po výsleších v Hradci Králové byl vězněn v Drážďanech a 21. října 1943 byl ubit na nádvoří drážďanské věznice SSmany. Tolik mi vyprávěl jeho spoluvězeň, který jej nazýval hrdinou. Ladislav Baše o činnosti ON a občanů vesnice nic neprozradil. Tím zachránil životy nejen své rodiny, ale mnoha spoluobčanů.“ Pro svůj text čerpal Josef Chudý také z vyprávění dalších pamětníků – z rodin Hájkovy a Mertovy. A tak se dozvídáme o dalších „obyčejných“ lidech.

„Členové obrany národa včas odešli, zůstal jediný – radista Potůček. Odpovídal za radiostanici a její ukrytí si vyžádalo čas. Z vesnice se dostal díky statečnosti mladých snoubenců Mertových. Potůček odchází po krátké poradě s panem Hájkem do usedlosti č. 13, kde se chystají snoubenci Mertovi k odjezdu na oddavky do Hradce Králové. Do spodní části kufru auta Škoda Rapid pana Nývlta z Opočna uléhá radista a nad ním na podložce jsou uloženy lahve s alkoholem a dortoví. To byla návnada a lest pro německé vojáky dvou kulometných hnízd, které museli cestou minout. Lest se podařila a snoubenci i s řidičem si oddechli.“

Pan Chudý přináší ve svém textu i další svědectví:

„Byla hrozná zima, oba jsme měli hrozný strach. Uvědomovali jsme si, že ten náš svatební den může být i dnem posledním,“ vypráví vnučka nevěsty, co jí babička (paní Mertová) řekla při líčení převozu radisty Potůčka.

„Potůčkovu radiostanici jsem po osvobození v roce 1945 vlastnoručně vyhrabal za pokynů pana Hájka, mého strýce. Byla ukryta v jeho kůlně pod vrstvou hlíny a přehozena otepemi dříví,“ slova pana Hájka.

Další osudy radisty Potůčka a části Obrany národa jsou zpracovány v publikacích, které se věnují odboji v našem kraji. „Informace o konci členů ON v Orlických horách se předávaly v největším utajení a strachem o vlastní život. Současník nechápe, co to bylo tehdy za teror, strach, se kterým jsme žili. Lituji, jak rychle zapomínáme hrdinských činů svých spoluobčanů. Kdo dnes ví v obci či kraji o p. Ladislavu Bašovi, co vykonali manželé Mertovi? Kdo ví něco o letcích RAF Pepíku Šotolovi a Janu Kalousovi?“ Tato slova zaznívají v závěru vzpomínek pana Chudého.

I díky němu snad jména statečných nebudou zapomenuta.

Děkujeme panu Josefu Chudému. Letopisecká komise.

( Opočenské noviny, r. 2013, č. 7, str. 5 a 6 )

 

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořeno službou Webnode